Kromě mezinárodní školy tady v Kuala Lumpur chodí můj Benjamín na dálku do 1. třídy i v Česku. Vybrala jsem pro něj zatím kmenovou školu v Dražovicích, odkud pocházím a která je tudíž naše spádová. Co se týká přezkoušení, ještě uvidíme, jak na tom bude s češtinou a taky kde vlastně budeme bydlet.
Podle současných zákonů není povinné hlásit dítě v Česku do školy, ale je povinné dokládat buď ministerstvu školství nebo případné kmenové škole, že dítě ve věku 6 – 15 let plní docházku v zahraničí. (Spousta dobrých informací je k tomu například tady.) Myslím, že je to krok dobrým směrem, protože potkávám čím dál víc českých rodičů, kteří jsou vůbec rádi, když jejich děti česky rozumí a aspoň jednoduše mluví. Opravdu to není tak, že stačí, aby český rodič mluvil a dítě řeč samo pochytí. Češtině je potřeba se věnovat, a to se někdy dělá dost těžko. Ať mluvím sama za sebe: Benjamínova škola končí každý den 14:30 odpoledne, než se dostane domů, je po třetí hodině. Když má kroužky, návrat se ještě o hodinu posune. Dvakrát týdně chodíme s kamarády na fotbal, jednou na gymnastiku. V ty dny jsem ráda, když se nám poštěstí vmáčknout někam čtvrthodinku čtení. Dalo by se i víc, ale to by znamenalo, že bych ho ochudila o kamarády – ze školy, z fotbalu, z domu, kde bydlíme, o čas s Oliverem, o volnou hru jen tak doma, a to nechci. Přesto jsem ho do české školy zaregistrovala, upřímně, ani to v mé hlavě nikdy nebylo nastavené jinak. Říkala jsem si, že sem sepíšu pár důvodů, třeba by to mohlo někoho inspirovat.
Případný návrat
Nejsme v Malajsii ani nikde jinde natrvalo a život v Česku pro nás je a vždycky bude hodně ve hře. Bude pro nás všechny samozřejmě snazší začlenit se a začít tam, pokud děti budou umět aspoň trochu česky. Jazyk je základní pojítko k zemi a ke kultuře. Když se vrátíme, nezačnou tudíž úplně od nuly.
Jazyk je spojení s rodinou
Nikdy jsem nepochybovala o tom, že bych chtěla, aby moje děti uměly česky a měly společný jazyk s mými rodiči. Zeměpisně jsme od nich teď natolik daleko, že jediný most, který tu dálku aspoň trochu dokáže překlenout, je dodat jim aspoň jazyk, kterým mluví babička a děda. S tím, jak děti rostou, jsou moje možnosti samozřejmě omezené – časově i tematicky. Školu vnímám jako skvělou možnost, jak – zatím jen Benjamínovi – dodat i něco jiného než jen "kuchyňskou češtinu", kde se opakuje pořád to samé: Co jste dělali ve škole? Máš hlad? a podobně. Do první třídy jsme dostali slabikář a prvouku, možnosti konzultace s paní učitelkou, zkrátka podporu. A s ní rozšířené obzory, na některé z nichž jsem dávno zapomněla. Díky Slabikáři teď společně (znovu)objevujeme třeba Včelku Máju, díky prvouce roční období, která Benjamín už tři roky nezná a tak dál. Míru toho, co by měli kluci v češtině znát, budu určitě přehodnocovat s tím, jak budou růst a k čemu budou směrovat. Předpokládám, a jsem pro, aby jejich hlavním jazykem byla angličtina. Asi mi tedy nebude tolik záležet na pravopisu nebo specifické české slovní zásobě třeba z biologie. Ale to uvidíme.
Jazyk je motivace
Jazyk mě živí. Považuju ho za jeden z nejlepších vynálezů lidstva a opakovaně žasnu, kolik se z dvaceti, možná třiceti písmen různých abeced dá sestavit třeba ... příběhů a knih. (Často ke mně tohle žasnutí přichází ve chvíli, kdy čtu.) Jazyk je pro mě radost a proces učení jakési nikdy nekončící dobrodružství, kterému se člověk může věnovat celý život. Benjamínův učitel španělštiny (v mezinárodní škole je od předškoláků povinný jeden cizí jazyk – španělština nebo čínština) mi nedávno vyprávěl, že u šestiletých dětí ani tak nejde o to, aby mluvily španělsky, aby je dokázal nadchnout pro myšlenku, že "se mohou naučit španělsky a že to může být zábavné, nehledě na to, jestli to má mít nějaký přesně daný cíl" jako třeba známku. Jazyk nabízí širší perspektivu, nové vidění světa, věcí, posunuje představivost. A protože v Malajsii jsem na češtinu jen já, kdo ji dětem předává, je dobré přidávat k tomu další lidi a instituce – prarodiče, školu, materiály a přístupy, na které bych sama nenatrefila.
Je to závazek
Jsem dost zodpovědná, abych si na češtinu sedla s Benjamínem i bez školy. Ale přece jenom, když to děláme se školou v zádech, cítím větší zodpovědnost, je to cílenější, je složitější si říct, že "dneska se mi nechce, jdeme se radši koupat". Závazky na mě vždycky fungovaly a budou i dál.
Je to krok k českému základnímu vzdělání
Ohledně přezkoušení si zatím názor formuju a uvidíme. Benjamín na nic takového není z mezinárodní školy zvyklý. Sice rád ukazuje, co dovede, ale jen když si je jistý, že to umí. Pokud bychom do budoucna byli v Česku, české vysvědčení není k zahození, ale zatím mi jde opravu hlavně o to ho motivovat, udržovat, co česky umí, rozšiřovat mu obzory. A nejistota ohledně naší budoucnosti mi napovídá, že je lepší být připravený. Osekávat a rušit můžeme vždycky, je to jednodušší než přidávat.
Moc ráda si přečtu o vašich důvodech, pokud máte nebo naopak nemáte kmenovou školu v Česku. Děkuju!
Ahoj Jani...mám spolužáka v Anglii...manželka Slovenska...mají 3 deti;doma sa bavia slovensky...a stejně deti rozumeju;ale odpovídají anglicky...dcerka im rekla;ze sa jej v angličtině lepší vyjadřuje...takže klobouk dole před tvojou snahou...pa Jana
OdpovědětVymazatJani, děkuju! :) Chápu, je to asi jednodušší, myslím, že moje děti to cítí stejně.
VymazatBudem velmi uprimna - davali sme cesku skolu tri roky, hoci to nie je nas rodny jazyk pretoze 'jeden nikdy nevie' a pretoze v SR sme nikdy s detmi nezili a ani neplanujeme, na rozdiel od CR. Rozhodli sme sa tak aj preto, lebo slovencinu nikdy uplne nestratia aj ked sa v nej mozno nebudu vediet kvetnato vyjadrovat ci pisat gramaticky spravne. No ale v tej 3.triede prisli narocne veci-slovne druhy, vybrane slova, casovanie..a je to. Malo casu, vela uciva, stale sa pytam sama seba kolko si toho vobec zapamataju o rok ci dva? Kym v Cesku ci Slovensku je to logicky dalsi krok ucenia sa jazyka, pre deti ktore s nim nemaju kazdodenny styk na tejto urovni je to komplikacia. Vysvetluj vybrane slova ked ma dieta slabsiu zasobu tych 'kazdodennych' slov..Takze ja to beriem uz velmi lightovo, som rada ked deti dokazu prepnut do cestiny s kamaratmi a precitaju si knihy s porozumenim :) skratka nemaju na pisanie slohov a uz som sa s tym zmierila. Esteze skola je velmi ustretova a vidi aspon snahu. Drzim palce do dalsich rokov!
OdpovědětVymazatNino, já už se tak těším na naše povídání! :) Mně se tohle velmi mění teď a tady právě s tím, jak Benjamín nastoupil do první třídy a zároveň chodí do mezinárodní školy. A mění se to přesně ve smyslu, o kterém píšeš. Myslela jsem si, že čeština půjde sama, což úplně nejde, a tak se snažím mu ji zprostředkovat, jak nejlépe můžu. Ale pak se stane třeba to, že přijdu na školní muzikál, vidím, jak jsou děti z middle school všech národností schopné odzpívat a odehrát v plynné angličtině fakt docela náročné kusy, jak jsou schopné se postavit před publikum a prostě spustit, sebevědomě, s vtipem, zkrátka něčeho, čeho já nikdy schopná nebudu... I kdybych se to anglicky naučila, vždycky se mi budou brutálně klepat kolena, že to mám "naučené" a nejde to úplně přirozeně. Když jsem minulý pátek přišla domů z toho představení, říkala jsem si, co teda vlastně chci. Pokud otevřený svět pro kluky, není právě cesta, dát jim hlavně dobrou výbavu/vzdělání v angličtině? A češtinu nechat spíš jako bonus a tak, jak píšeš - být v pohodě s tím, že prostě slovní zásoba není tak bohatá, neumí vyjmenovaná slovesa, dělají gramatické chyby? Tam ještě nejsme, nedokážu posoudit, jak se pak postavím k učivu v dalších ročnících. Hodně to ale bude záležet na prostředí, což si uvědomuju právě tady v Malajsii. V mezinárodním budu určitě relaxovanější, v českém se bojím, že budu tvrdší a "zapomenu" na to, jak jsem uvažovala s mezinárodní školou v zádech. Vy to máte asi malinko jednodušší v tom, že víte, co chcete/nechcete. My máme dva měsíce do konce mise a furt jsme na vážkách. :) Zdravím a ahoj za pár dní!
Vymazat