POCITOVKA: 1 měsíc do odletu z Malajsie

Píšu tyhle řádky v kavárně RGB kousek od našeho domu, zatímco čekám, než Benjamín dohraje fotbal. Je zvláštní, že i přesto, jak je odjezd časově blízko, si v Česku sebe sama ani nikoho z naší rodiny nedokážu představit. Z velké části je to proto, že právě dokončuju svoji druhou knížku a nemám moc času přemýšlet o ničem jiném než o posledních dvaceti stránkách. Psaní mě – jako už tolikrát – podpírá, drží, dává optimismus a taky na co se těšit, až knížka na podzim vyjde. Když se o představu odchodu přece jen pokusím, přijde mi to tak nepravděpodobné,  že se uklidňuju, že se to stejně nestane. Zůstaneme tady. Stane se zázrak.  Moje chůva má v oku stesk a říká, že se za zázrak modlí. Moje sousedky - učitelka, manažerka, žena v domácnosti - říkají, že jsem "in a very long stage of denial", a já jim to vůbec nerozporuju. A ony mi – naštěstí, na rozdíl od jiných – neříkají, abych se vzpamatovala a něco proboha dělala, třeba měla vybrané bydlení, protože je to přece už za měsíc. Vědí stejně jako já, že i kdybych si buducnost vyfantazírovala a naplánovala sebelépe, realita bude nakonec úplně jiná. 

Když si náhodou připustím, že opravdu odjíždíme, snažím se věřit, že pro nás budoucnost chystá hlavně dobro. A myslím, že mi to docela jde, vzhledem k tomu, že třicet dní do odletu klidně spím a na otázky "jak můžeš být tak v pohodě a pořád se usmívat, když nic nevíš a nic nemáš" odpovídám, že mám všechno. Malajsie mi dala spoustu skvělého, ale to vůbec nejdůležitější, co si odsud odvezu, je uvědomění, jak moc jsem privilegovaná: 

Dobře, bude to šok. Dobře, nic z toho, co mě čeká, si neumím představit. Hlavně ty nejdůležitější věci: jaké to všechno bude, co škola pro děti, co čeština dětí, dojíždění, noví spolužáci, učitelé, lidé kolem nás... S určitostí vím jenom to, že se změní úplně, ale úplně všechno a drsná pravda je, že po jedenácti letech tohle není NÁVRAT domů, kde plynně navážu tam, kde jsem odešla, ale ÚPLNĚ NOVÝ ZAČÁTEK v cizí zemi. Jakkoliv zvláštně to může znít, pokud čtete tyto řádky v Česku, po čtyřech letech znám Malajsii lépe než svůj "domov". Tady vím, kde a jak chci bydlet, kam pošlu děti do školy, po které rýži mám sáhnout v supermarketu, kam mám jít na dobré kafe, TADY mám v mobilu telefonní čísla na dobrou kadeřnici, zubaře, opraváře klimatizace, pračky, automechanika... indického doktora pro sebe i pro děti, ke kterému se objednává přes WhatsApp, tady mají děti kamarády, kroužky... Já Evu, Pavlu, Giuliu, Christu ... které tady mám nechat?! Nemám tady rodiče a bratra, což mě trápí. Ale mám tady pozvánky na narozeniny. Na svatby. Tady mám teď momentálně život a každodennost, které jsem si vybudovala, tady mám stereotyp, který mám ráda. Tady jsme oba s B. v neutrální zemi, je to pro všechny nejvíc fér. Ne v Česku. Tohle mě, ano, trochu pod krkem drží, to vědomí, že najednou zmizí tohle všechno naráz. Ale bulím jindy. Například když Benjamín zničehonic přijde a řekne:   

Anebo: 

A taky:

Anebo když dneska ráno přijdu do téhle kavárny a barista řekne: "Hey Jana! Flat white, lah? You want your M1 table, lah?" Tak v takových chvílích jako bych se propadala do pohyblivého písku. Rychle zaplatím a jdu ke stolu M1 schovat stažené koutky za obrazovku laptopu. Mimo jiné taky proto, že mě vždycky napadne, jestli už jsem tady naposledy. A jestli něco nechci slyšet, pak klišé o tom, že když něco nového končí, něco jiného začíná. Já bych si prosím to, co končí, klidně ještě nějakou dobu nechala, ačkoliv vím, jak snadno se "ještě z jednoho roku" stávají tři, pak pět, pak patnáct. A pak už nejde odejít. A já nejsem přesvědčená o tom, že chci v Malajsii zestárnout. Jen že třeba ještě rok, dva ... :)

Posledních dvanáct let jsem strávila na čtyřech kontinentech v pěti zemích světa. Při představě, že se mám teď někde usadit na trvalo, ve mně vždycky hrkne. Jak to jde, a že to upřímně moc nejde, si teď doma snažíme odchod představit jako další diplomatickou misi: zkusíme to, a když to nepůjde, vždycky můžeme odejít jinam. V angličtině se pro takové situace používá slovo "curtail" a na diplomatických misích se týká překvapivě hodně lidí. Přestěhují si život do nové země, která jim z jakýchkoliv důvodů nesedne, a tak z ní většinou do roka, jakmile se zprocesují papíry, odcházejí. Buď domů nebo jinam. Nikdo to -  a v tomhle opravdu platí, že God bless America - nebere jako selhání, ale prostě zkušenost, která neklapla. To se stává. No a co. Budou další. 

Kromě knížky o odcházení čtu teď ještě jednu – Umění politické strategie od Henriho Kissingera.  Jsou v ní příběhy šesti světových politických lídrů, mimo jiné dlouholetého singapurského premiéra Lee Kuan Yewa (zase a opět díky, Evi!), kterému Singapur vděčí za svoji existenci a pozici jednoho z nejvyspělejších městských států na světě. Kissinger, potažmo Lee v knize říká, že jestli se za svoji dlouholetou politickou kariéru něco naučil, na co lze opravdu spolehnout, pak to, že "klíčem k přežití je improvizace". Je samozřejmě možné, že tímhle vším, co jsem tady právě napsala, omlouvám svůj stav nečinnosti a popírání nevyhnutelného. Zároveň si ale uvědomuju, že můj dosavadní život byl přehlídkou všemožných dějů, situací a změn, které jsem si ani v nejmenším nenadála. V roce 2012 jsem se vracela z Austrálie s tím, že budu zbytek života v Česku. Za 14 měsíců jsem se balila do USA. Anebo koukněte sem, kde jsem před pár lety psala, že jakmile nám skončí mise v Malajsii, už se těším, až se přestěhujeme do České republiky. Jsem tedy smířená, že následující období to nebude jinak. Budu se měnit. A budu improvizovat. 

A doufat, že tím nikomu moc neublížím a že se z toho nikdo nesložíme. :) 

Poznámka: Příhoda s Harry Potterem se stala večer před usnutím až po vydání tohoto článku, ale je tak důležitá, že jsem ji sem musela zpětně dopsat. Svoje blogové psaní totiž schovávám i dětem a tohle v něm nesmí chybět. Děkuju za pochopení.