OKAMŽIK RADOSTI: Můžu se radovat, i když mám pocit viny?

Dostala jsem plastovou láhev s logem, které jsem v Česku ještě neviděla. Když jsem odšroubovala víčko, zůstalo mi celé v ruce – nebylo připojené k lahvi napevno, jako jsou dnes téměř všechna víčka, včetně těch na džusu nebo mléku. 

Proto je mám tak často na kuchyňské lince a na zemi místo ve sklenici nebo v hrníčku, jak si je děti nalévají přes to víčko. Teď jsem se mohla napít tak, jak jsem bývala zvyklá! 

Oddělené víčko mi udělalo naprosto iracionální radost. 

Už za pár vteřin ale bylo všechno jinak. 

Přepadl mě pocit viny, že se raduju z něčeho, z čeho by se člověk vlastně radovat neměl. Víčka jsou k plastovým lahvím připevněná z dobrého důvodu: aby nekončila někde pohozená a odpadu se co nejvíc zrecyklovalo.

Začala jsem se za svou radost trochu stydět. 

Přesto mi to nezabránilo, abych si užívala možnost dál popíjet bez víčka dráždícího mě pod nosem a fakt, že u kluků neskončil ledový čaj na mikinách (náhradní jsem samozřejmě neměla), ale v puse. 

Pocit viny tedy splnil účel jenom částečně, ačkoliv výčitky svědomí mám z té radosti ještě teď, když píšu tento text.