POCITOVKA: Rok a půl v Česku

Jsme rok a půl v Česku. 

Loni jsem tady psala shrnutí pocitů každé tři měsíce, letos udělám posty dva. Jeden vyšel v červnu a druhý sem dávám teď. 

Píšu ho ve chvíli, kdy mě opouští chřipka. Energie by se měla vracet, ale zatím se to neděje. 

Za posledních pět let jsem letos prožila objektivně nejsložitější rok. Nic katastrofického se neděje - klep klep - vlastně naopak. Mám přesně to, co jsem si přála: tak akorát kreativní práce, která mě baví a naplňuje a navíc je s občasnými výlety do Prahy, dvě zdravé, úžasné děti, jejichž momentálně největší adaptační problém na Česko je občasné použití špatných rodů ("ta červené auto") a skloňování ("jedeme k děda"), většinu roku zdraví, no a spoustu dalšího. 

Zároveň ale cítím blíže nespecifikovanou těžkost. Asi je to kombinace všeho. Přehnaných nároků na sebe sama. Velkých plánů – třeba že bych v této chvíli měla mít v tiskárně dětskou knihu a hotovou polovinu nové dospělácké, přičemž nemám ani jedno. Očekávání, že mi rodičovská role půjde s většími dětmi lehčeji - nejde, je to spíš náročnější. A taky úzkosti ze sledování nicnedělajícího manžela a otázek, které s tím souvisejí. Jak dlouho vydržím sledovat člověka zkamenět na místě? Hibernovat? Dávat si dvouletý spánek s přesvědčením, že je naprosto v pořádku být pořád doma, sedět, ležet, sledovat zprávy a mobil – a že podezřelá jsem spíš já se svou neustálou aktivitou a touhou ukazovat sobě i dětem, že život je bohatší než… obrazovky. Jednou napíšu knihu o tom, že skoro to nejhorší, co se vám v životě může stát, je brzký důchod. 

A ano, jsem taky unavená. Ono když jeden hibernuje, musí druhý zabrat. A já zabírám. Protože jsem přece "doma" – ve všech smyslech toho slova. Žiju tady, pracuju tady (většinou u kuchyňského stolu, protože kdo jsem, abych si mohla zabírat pracovnu!), umím jazyk, nejlíp vím, jak to tady chodí, rozumím objednávání školních obědů, registracím plaveckých závodů, vyjmenovaným slovům, vybírání filtrů do konvice, ukrajinskému kurýrovi PPL i hledání správné Zásilkovny v Králově Poli.

Z jihovýchodní Asie mi chybí spousta věcí, ale momentálně nejvíc slunce, teplo a životní lehkost, kterou tady skloňuju pravidelně a jejíž absenci si v Česku stále neumím nijak vysvětlit. V Brně se objektivně žije dobře – tak proč mi to připadá tak… náročné?

Před chvílí jsem se dívala na věšák v předsíni, prohýbající se pod tíhou zimních bund, šál a čepic, a přišlo mi to jako výstižná analogie. Co přesně způsobuje, že pořád někam běžím, hodně dělám, přesto jsem pořád zavalená, chybí mi čas a výsledky jsou přinejlepším pochybné, to nevím.

V Kuala Lumpur jsem po večerech uvolněně plavala v bazénu. Tady mě po večerech obtéká spíš stále plný to-do list, zima a nejistoty – včetně těch, které souvisejí se světovým děním. Jak je možné, že se mě to v Asii dotýkalo tak málo? Že jsem věci prostě neřešila? Zařídilo to slunce? Ta dálka, že jsem s nimi prostě nebyla v tak těsném kontaktu? Voda? Nebo všechno dohromady?

Trpím tady i známým impostor syndromem. Když si přečtu nadšenou reakci na knihu, říkám si: co když je to lež? Co když všichni u další knihy prokouknou, že vlastně psát neumím? Vždycky jsem si myslela, že být daleko od domova dělá věci náročnější – práci, vztahy, přátelství, sebevědomí. Teď mi to připadá spíš naopak. Jako bych se potřebovala na chvíli vzdálit, abych to všechno upevnila.

Platí to i o vztahu k Česku a Čechům. O neustálém řešení toho, kdo se rozvedl, jestli už nebo ještě ne, kdo za to může, kdo se maluje moc nebo málo, kdo přibral, zhubnul. Jakkoliv to nechci poslouchat, částečně musím – protože tady mě od toho neizoluje vzdálenost ani jazyk. Jen moje bublina. Tedy úsilí. Energie. Pěstovat si ty správné vztahy, udržovat je. Zase práce! Anebo schopnost nekliknout na diskuze pod články o nalezeném chlapečkovi, kde se řeší, jestli měl dost teplou bundu, co se dělo doma, jak je možné, že žena věnující se rodinným konstelacím "neuhlídala jedno vlastní dítě". Jsme my Češi vyznačují se agresivní vírou ve vlastní pravdu a v jejím prodávání druhým specifičtí, nebo tak vnímám proto, že jsem se tady narodila, rozumím jazyku a to samo o sobě mi nedovolí věci neregistrovat, nepřemýšlet o nich? 

V poslední době si taky uvědomuju, jak moc jsem přestěhováním přišla o anonymitu. Dochází mi to třeba, když čekám na sportovním kroužku. V Kuala Lumpur bych bez váhání vytáhla telefon a mezi Asiaty natočila kamarádce hlasovku. V Česku, kde mi všichni rozumí, mám pocit, že mě poslouchají. Možná proto, že to sama dělám? :) Mám tu blok i telefonovat ve vlaku. Kolikrát mě napadlo, že bych se do Asie vrátila jen kvůli tomu. Přitom když jsem dřív slyšela o lidech, kteří se odstěhovali z vlasti kvůli nějaké "bizarnosti", kterou si tam nemohli dovolit, klepala jsem si na čelo. A teď tady píšu o pocitu "nesvobody" při telefonování. (Ještě že jsem tenhle text uvedla tím, že to není moje nejlepší období.)

V téhle souvislosti jsem hodně přehodnotila i sdílení dětí a informací o nich. Najednou si víc uvědomuju, že tenhle blog už nejsou jen neznámí čtenáři – ale i lidé, které můžu zítra potkat ve škole. A to je mi trochu nepříjemné. Ne natolik, abych blog zavřela, i když otázky po jeho smyslu si kladu.

A je tu ještě jedna věc, o které jsem si nemyslela, že ji budu s návratem řešit: stárnutí. V asijské vlhkosti jsem se v zrcadle přistihovala s nadšením nad zářivou pletí. V české vidím unavenost, vrásky, které nezmizí ani po odeznění silné emoce nebo po vyspání delším než sedm hodin, a momentálně i nos rozedřený od smrkání. A následné zděšení: Kdy se to stalo? Přece ne za pouhý rok a půl!

Ze všech těchto důvodů má moje momentální výročí pesimističtější tón, než by slušelo blogu o radosti. Na druhou stranu mám pořád velké štěstí: práci, děti, rodinu, přátele, kontakty. Jsem zdravá, sportuju – v říjnu jsem zaběhla svůj nejlepší čas na pět kilometrů v životě, přestože netrénuju zdaleka tolik jako v Malajsii. Pořád mám knihu, kterou si lidé kupují, čtou, zvou mě s ní na besedy, v počítači kusy dalších... Pořád mám vás a tenhle blog. A rozepsaný každoroční post o stovce radostí a vděčností, které se ze mě sypou skoro samy.

Jen prostě vím, že aktuální pocit je po letech až euforické radosti spíš v dolních číslech. Možná to ani není špatné období, se kterým je třeba za každou cenu něco dělat. Třeba je to spíš mezifáze identity. Mezi expatkou a místní. Mezi mladší verzí sebe sama a tou současnou. Mezi putováním a zakořeněním.

Vadí mi to? Snažím se říkat si, že ne. Dětem opakuju, že zvláštní, horší dny k životu patří – bez nich by si člověk neužil výhry a dny lepší. Ale kecala bych, kdybych řekla, že se netoužím probudit s nadšením, do slunce, a místo komplexu Univerzity obrany se dívat na bazén a nad ním čnějící Petronas Towers. Anebo že netoužím mít jasno. Aspoň v něčem. (Třeba co si dát na stárnoucí pleť. Nebo si tam nechat něco píchnout? – A není už pozdě?)

Občas mi někdo řekne, že stále nechápe, proč jsme se sem přestěhovali. Upřímně se nedivím. Mám dny, kdy jdu po městě nebo sedím v tramvaji a říkám si totéž: To jsme doopravdy tady? Má to být navždy?

Tu myšlenku odmítám přijmout. Protože to bych tady zmrzla.

A smrkáním si úplně vydřela z obličeje velký nos.