ULTRA LONG READ: Pocitovka z jarních prázdnin v Dubaji

Tohle vnímání času mě baví. Pokud je možné takhle si život trochu prodlužovat a zimu zkracovat, zdá se mi to jako velmi efektivní způsob života. Nebo aspoň trávení druhé půlky února.

Ráda bych si tady udělala souhrn toho nejdůležitějšího hlavně pro sebe. Pokud vás to bude bavit nebo vás to vyprovokuje k nějaké diskuzi, budu samozřejmě ráda.

Proč jsme jeli do Dubaje? 

Do Dubaje jsme se rozhodli jet poté, co jsme zjistili, že na jarní prázdniny připadají v Malajsii, kam jsme původně toužili jet, Čínský nový rok i Ramadán. Cestu do jihovýchodní Asie komplikoval i fakt, že jarní prázdniny jsou jen týden a časový posun sedm hodin. Nedávalo nám smysl jet tam na tak krátkou dobu, nejméně by to chtělo dva a půl týdne. Než bychom se ze změny času vzpamatovali, trvalo by to skoro měsíc.

A přiznávám, že mám z cesty do Kuala Lumpur trochu obavy. Z čeho? Vlastně nevím. Možná z toho, že už to nebude takové. Anebo naopak z toho, že to bude skvělé - a já tam budu s vědomím, že se mi s každou hodinou krátí čas, kdy budu muset nasednout do letadla a vrátit se do Brna.

Dubaj byl kompromis.

V Emirátech jsem byla minimálně osmnáctkrát, ale vždycky jen na letišti. Že tam jednou vystoupím, jsem si slibovala už od cesty do Austrálie v roce 2011. Tak až teď. Trvalo to jen patnáct let. Zase jsem ale mohla město objevovat s dětmi.

Rozhodnout se jet s celou rodinou do tak napjatého regionu, jakým je Blízký východ, kupodivu nepřišlo s žádnými velkými obavami ani otázkami. Světové dění sleduju poměrně pečlivě, přesto jsem nepředpokládala, že pokud se v regionu něco stane, bude to zrovna v Emirátech.

Leckde už jsem v životě byla a dávno žiju s vědomím, že cestovat (nebo se někam stěhovat) znamená čelit věcem, které se nedají naplánovat a na než je nutné nějak reagovat až na místě. Je to samozřejmě psychicky náročnější, když má člověk děti. Na druhou stranu mám za léta vláčení se po světě tuhle hranici nejspíš trochu posunutou. Dokonce si myslím, že právě její překonávání přináší některá z nejdůležitějších životních poznání.

Můj průvodce po staré Dubaji Hesham.

Proto když někde slyším větu "tam bych v životě nejel/a", často myslím na lidi v době komunismu, kteří brali svoje děti žít do cizích zemí, o kterých skoro nic nevěděli. Někdy jim ani neřekli, že se budou stěhovat, jazyk neuměli... Prostě je převezli přes hranice do prvního uprchlického tábora a postavili sebe i je před hotovou věc: nějak to musíme dát a uvidíme, kde to vlastně bude. (Něco víc je o tom třeba tady.) 

Lodě abra ve starém městě. Cesta z jednoho na druhý břeh stojí 1 dirham - cca 6 Kč.

Dubaj z médií 

O Dubaji, potažmo o Emirátech, jsem před cestou mnoho nevěděla. Obrázek Dubaje z médií je prázdné město bez historie a kultury, kam se jezdí vystavovat béčkové české celebrity s umělými těly. A taky město bizarních megalomanských projektů, jako je třeba sjezdovka v obchoďáku uprostřed pouště, postavená dělníky, kteří v Dubaji žijí v katastrofálních podmínkách. 

Nic na světě ale není černobílé.

Od začátku jsem věděla, že do Dubaje jedu na dovolenou. Nebudu mít tedy čas poznat Emiráty tak, jak bych si přála. Ale nakouknout pod povrch mediální prezentace se podle mě dá vždycky - když má člověk zájem, otevřené oči a ochotu poslouchat. Pravda, je to nakouknutí z privilegované pozice hotelové postele a snídaňového bufetu. To ale neznamená, že nemůže být empatické. A že bude neúplné je podle mě vlastně součást té empatie.

Mešita šejka Zahedan v Abú Dhabí

Město vizí a naděje 

Ať už si člověk o Dubaji myslí cokoliv, je přinejmenším fascinující přijet do země, kde ještě v době, kdy jsem se skoro narodila, nebylo o moc víc než poušť, ve které lidé jezdili na velbloudech. A možná jeden nebo dva vysoké domy.

Objev ropy v roce 1966 začal Dubaj proměňovat z malé rybářské osady ve velkoměsto. Samotná ropa ale nestačila - a navíc jí zrovna v Dubaji není neomezené množství. Peníze položily základ vizi města megaprojektů. Nechci ji hodnotit ani vychvalovat. Je to úplně jiný svět, u nás by se to nedalo napodobit. Ta vize mě však fascinuje, minimálně proto, že v Česku jakákoliv chybí. Paradoxně, když jsem na to poprvé pomyslela, přišel mi do e-mailu newsletter o tom, že v Praze právě nabírá nekonečné zpoždění přes deset velkých staveb za více než sto miliard korun. 

Je samozřejmě mnohem snazší prosazovat velké plány a projekty, když máte velké zdroje a téměř neomezenou moc, která nepřipouští skoro žádnou oponenturu. Dubaji se ale povedlo ještě něco jiného - získat pro tu vizi lidi z celého světa, kteří ji pomáhají naplňovat.

Burj Khalifa

Nemyslím jen investory nebo lidi, které baví točit se na kolotoči spotřeby. Myslím i ty, kteří ve městě v otřesných podmínkách vydělávají neuvěřitelně nízké mzdy, které posílají domů - do Afghánistánu, Pákistánu, na Filipíny... A od kterých jsem slyšela, zejména od taxikářů, že jim Dubaj  - na rozdíl od Evropy - dala vízum, tedy šanci. Naději na změnu. Pro ně samotné, ale hlavně pro jejich děti. Ani tohle se podle mě nedá úplně hodnotit a pochopit, pokud vyrostete v demokracii a v ledvince nosíte pas Evropské unie. My o tom buď můžeme psát jednostranné statusy na Facebooku anebo se ptát a snažit se pochopit. Nevadí vám prodávat lístky za tři tisíce korun na brunch s tučňáky do zimního střediska v poušti? Nevadí, pokud z toho nakrmíte rodinu. Pošlete děti do školy. A našetříte na další víza, abyste do Dubaje dostali i svou ženu, která je oftalmoložka, ale doma tu práci nemůže dělat. 

Co mi ale přijde ještě zajímavější je, že to celé vlastně funguje. A pro turistu fantasticky.

Všichni ve službách hodně pracují (musí), jsou upravení, mluví slušně anglicky, jsou nesmírně zdvořilí, milí na děti a - jak to říct - schopní naučit se na potřeby lidí z úplně jiných kultur a respektovat je. Z Malajsie vím, že některé lidi, zvlášť v obdobích velkého horka, není snadné honit do práce. A už vůbec není snadné jim vysvětlovat, například, proč není ideální čistit jedním hadrem sporák, kuchyňský stůl a dětskou pusu. A zajistit, aby to neopakovali. 

Na druhou stranu, když jsem mluvila s bývalou sousedkou z Kuala Lumpur, která je v Dubaji čtvrtý rok, říkala mi, že snadné není honit do práce ani místní.

Její muž má v evropské firmě v týmu několik místních, kteří jezdí do práce supersporťáky, někteří i každý den jiným. Výplata pro ně není zásadní. Někteří prý říkají, že nepracují pro peníze, ale proto, aby měli co dělat nebo pro pocit uznání v rodině. O tom ještě dál... 

Na obědě, při kterém mi tohle vyprávěla, jsem si znovu uvědomila, jak zkreslený obrázek Dubaje vidí turisté a jak člověk dokáže doopravdy poznávat nějakou zemi až ve chvíli, kdy v ní má svou adresu, kadeřnici, oblíbený podnik, kdy se naučí pár slov arabsky a sbírá v ní vlastní vzpomínky. Možná právě tam vzniká duše města, o které si my turisté vyprávíme, že nám chybí. Vždyť já ji v Kuala Lumpur první rok, možná dva taky necítila, nedovedla jsem se naladit. 

Co mi udělalo radost?

Dubaj mi sedla nejen kvůli modré obloze, slunci a koupání, ale taky kvůli pestrosti lidí, osudů, kuchyní a jazyků. Kvůli obrovské touze objevovat, vyptávat se, řadit si myšlenky a zkoušet pochopit. Až bolestně se mi tam zastesklo po tom všem. A trochu možná i po expatském životě, ačkoliv tady úplně nevím. 

Rodina mojí bývalé sousedky je v Dubaji spokojená, ale nějakou dobu to trvalo. A člověk se pořád pere se spoustou otázek. Teď jsme tady, ale co až skončí kontrakt? Děti budou v pubertě. Přesuneme je zase jinam? Nebo jim - i sami sobě - budujeme budoucnost tady, v poušti, a navíc jakési luxusní bublině?

Hodně jsme mluvily o tom, že expatské děti v Dubaji jsou drilovanější než ty v Evropě. Už jen proto, že na mezinárodních školách je povinná arabština a dělají se z ní zkoušky. Zároveň jsou ale často rozmazlenější. Málokterá expatská rodina nemá pomoc v domácnosti. A když vám tričko ze země třikrát zvedne žena ze Srí Lanky, jak naučit děti, že si ho mají zvedat samy?  Jak jinak způsobit dětem vyrůstajícím v Dubaji aspoň trochu nepohodlí než školním nebo sportovním drilem, na to moje známá zatím nepřišla. 

Zároveň jsou ale tyhle děti Emirátů naivnější a méně samostatné. Dubaj do minulé soboty byla - a do velké míry pořád je - velmi bezpečná bublina. Děti z ní pak nejsou úplně připravené na realitu. Třeba na drobnosti: že si opravdu nemohou nechat telefon a peněženku na stole v evropské restauraci a odejít na toaletu. Nebo že ne každý má od snídaně do hodiny po večeři pomoc v domácnosti, takže si po sobě nemusí odnést ani talíř ze stolu. 

Na druhou stranu, říkala moje známá, si prý děti zachovávají velmi přirozený vztah k lidem různých národností, náboženství i barev pleti. Ve školních třídách je s nimi doslova celý svět. Jenže to je další věc. Ten se každou chvíli promíchává a mění, stejně jako celá Dubaj. Lidé přijíždějí a odjíždějí, kontrakty končí a začínají. Dospělí i děti, kterým často chybí širší rodina, si pak netvoří žádná pevná a dlouhotrvající pouta k lidem ani místům, nezapouštějí kořeny. Ono to, pravda, v poušti ani moc nejde. 

Kolik stojí dobrý pocit? 

S mojí známou jsme si povídaly taky o tom, že to všechno hodně stojí. Nejen pochybností a emocí, ale v Dubaji taky hodně peněz.

Jak jsem se dozvěděla, místní lidé dostávají od státu hodně podpory. V podstatě něco jako nepodmíněný příjem. (V Emirátech nejsou na ulici žádní žebráci, žebrat je trestné.) Všichni ostatní ale musí vydělávat, a pokud nevyděláváte už šest měsíců, musíte se z Dubaje docela rychle pakovat. Expati si ve městě vydělají peněz dost, zároveň jich tam dost nechají. Nejde jen o to, že město je podle mě přímo vymyšlené k utrácení, ale taky o to, že v Dubaji se moc nenosí nedržet krok. To máte dům, který si "musíte" koupit, protože u pronájmu hrozí, že vás majitel vystěhuje. Jenže vy už máte v okolí práci, školy a kroužky, a ty děti potřebují, protože co budou dělat doma čtyři, pět měsíců, když je venku padesát stupňů? Takový solidní kroužek čtyřikrát do týdne ale klidně stojí i padesát tisíc korun na čtvrt roku. Pak máte víkendové brunche, Mercedes, protože přece nebudete jezdit horším autem než váš podřízený. Letenky do Evropy v businessu – vyděláváte přece v Dubaji, můžete si je dovolit. A ono to najednou skáče.

Pravidla v kanadské řetězové kavárně v Abú Dhabí

Čím pro mě byla Dubaj? 

"Tys nebyla na Burj Khalifě?" zeptala se mě po návratu kamarádka, která nezaregistrovala můj instagramový post z nejvyšší budovy světa. 

Byla.

A byla jsem i na dalších turistických místech, o kterých chci napsat ještě v dalším příspěvku.

Tady Messi musí pořádně zaklonit hlavu, aby viděl vrcholek Burj Khalífa.

Především jsem ale byla v Dubaji v jakési časové kapsli. A taky ve výzkumné laboratoři, kde jsem denně - ke zděšení místních - nachodila 25 tisíc kroků, pozorovala, nasávala dojmy a přemýšlela. Možná právě proto jsem zažila Dubaj, která pro mě byla daleko víc než tím obrázkem z médií, o kterém jsem psala na začátku. Zažila jsem Dubaj, která mě fascinovala, ale ze které mám, upřímně, zároveň trochu strach. 

To když přemýšlím o tom, co může způsobit kombinace technologického pokroku, neomezených finančních zdrojů a režimu s obrovskými vizemi, ale jen malou opozicí. Mohou v takové kombinaci obstát demokracie? Může tomu vůbec někdo konkurovat, třeba Evropa? A měla by se o to vůbec pokoušet? Zajímavé bylo, že když jsem z Dubaje přiletěla do Vídně a pak přijela na nádraží u Grandu do Brna, kde jsem prakticky okamžitě po výstupu z autobusu šlápla do zvratků, přísaha bych, že by mi vládnoucí šejkové s vizí - třeba čistého města, protože Brno ve srovnání s Dubaji fakt čisté není  - vůbec nevadili. Ale to je samozřejmě trochu zlehčování. 

Vracet se mi úplně nechtělo. Na druhou stranu, kdybychom si dovolenou naplánovali jenom o pár hodin jinak, zůstali bychom - týden, dva, víc? Byl by to mimo jiné zajímavý psychologický experiment.

Jak by mi v Dubaji bylo, kdybych z ní nemohla domů? Jak moc jiný by byl text, který jsem právě napsala?