CO MI UDĚLALO RADOST

Máte úryvek z knihy, který má nějaký zásadní vliv na váš život? Já ho do teď neměla, ale právě jsem ho našla na straně 190 v knížce Barva nachu. Když jsem ho přejížděla očima, připadala jsem si jako bych právě propichovala bublinu a takřka fyzicky cítila, jak se boří a přestavuje můj vztah a postoj k tomu, v čem jsem vyrostla, jenom proto, že jsem právě četla, že to může být jinak. Konkrétní úryvek je náboženský, ale pro mě zdaleka není jen o Bohu a o možnosti nedívat se na něj jako na arbitra, kvůli kterému musíme nehřešit a zakazovat si, ale také jako na sílu, která se těší z toho, co těší nás. Je taky o schopnosti podívat se na oponu, když se nám otevře. Přijmout, že věci mohou být jinak a projít třeba zásadní proměnou ve vztahu k nim nebo názoru na ně. Barva nachu je skvělá knížka, ale určitě ne nejlepší, jakou jsem kdy přečetla. Tento úryvek z ní ale bezesporu nejlepší je. 

"Píšu o všem, co mě rozplakalo." Je poslední věta nejnovějšího románu Paola Giordana, který nazval Tasmánie. Bude to definitivně jedna z mých nejlepších knížek letošního roku. (A nejen proto, že mě rozplakala hned několikrát.) Tasmánie je autofikční román, ve kterém se prolíná partnerská krize s klimatickou a tvůrčí, terorismus s covidovou padndemií a vzpomínky se současností. Všechno je to každopádně napsané tak nádherně, poeticky, jemně, bez patosu a s tím, že jsem si z románu odnesla i pár poznatků z geografie a klimatologie. Okouzlila mě celá knížka, ale tyhle pasáže nejvíc.  

Přečetla jsem možná nejhezčí knížku tohoto roku. Mnohokrát jsem se při čtení dojala, mnohokrát mě uklidnila, mnohokrát jsem si řekla, jak může někdo tak dobře psát o filozofii, náboženství a o emocích, tak hluboce a zároveň tak lidsky… No podívejte se na moje výpisky. Sladkobol Susan Cain od Melvila vám doporučuju, jak nejvíc můžu.  

Na knihu "Do ráje" jsem se nesmírně těšila. Začátek vypadal velice slibně: tři příběhy z alternativní Ameriky, minulé, současné a budoucí a nádherné, výjimečné psaní, které vyžaduje plnou pozornost. Pak mě ale její monumentálnost sejmula, když jsem zjistila, že příběhy kromě otázek svobody, domova, LGBT problematiky a stejných jmen nic nespojuje a že mě stále čeká 400 stran z alternativní Havaje, jejichž vyznění jaksi přestávám pobírat. Naštěstí jsem vydržela a třetí část mě znovu okouzlila. Zase jsem četla, kde a kdy se dalo. Logicky se nabízí srovnání s Malým životem, který je jednou z knih mého života. Styčný bod je naprosto dechberoucí psaní, které se čte jako byste byli v hlavě některého, velmi emotivního a hodně přemýšlivého hrdiny a styl, u kterého musíte být u čtení skutečně přítomní, jinak vám spousta věcí uteče. Tyhle mi neutekly a aby mi nezmizely ani do budoucna, pro jistotu jsem si je vypsala.  

V těchto dnech začínám do e-mailu a aplikací dostávat různé žebříčky toho nej za rok 2023. Zdá se mi to strašně brzo - vždyť rok má před sebou ještě celý měsíc. Ale je pravda, že pár oblíbenců, které prosinec nejspíš nepřekoná, už mám taky. V mých nej knihách za rok 2023 určitě bude právě dočtené Kunderovo Nevědění. Záložkové papírky s tím, co si vypsat, mám na každé druhé stránce. Přepisovat sem každou založenou pasáž takto krátkého románu mi ale nedává ani smysl, ani to není fér k autorovi a vydavateli. Jednu mimořádně silnou část si sem ovšem dát musím. 

Petra Hůlová napsala román o životě stárnoucí spisovatelky Sylvie, o její sexuální závislosti a o konfrontacích s dospívajícími dětmi. Je to spleť událostí a myšlenek házených přes sebe, které se ani chvilku nedají číst bez naprostého soustředění. To nesmírně oceňuju, protože dlouho mě žádná kniha nepřiměla dávat stoprocentně pozor na každé slovo. Chvilku mi trvalo se začít a nakonec se mi líbila, i když ani zpětně nedokážu říct, co jsem to vlastně četla. Autobiografii schovanou za hlavní postavu? Obžalobu feminismu? Generace Z?  Neuchopitelná kniha v sobě každopádně měla pár myšlenek, které si chci schovat. Takže - tady. 

Dočetla jsem knížku "Počkej na moře". Vůbec jsem nevěděla, co čekat a asi proto jsem dostala mimořádně poetický gay příběh, který se nejspíš na konci roku zařadí mezi moje knihy roku. Miluju emoce, citlivost a příběhy, kde se zdánlivě nic neděje, ale na pozadí obyčejnosti se rozvíjí hluboce komplikovaná lidská osobnost. V tomto případě ne jedna, ale dvě. Samotný příběh je vlastně banální: švédský student přijíždí v 60. letech na britský ostrov Wight, aby tam studoval angličtinu, přičemž se zamiluje do svého profesora. V ničem dalším už to ale banální není: kniha je napsaná formou, že ji hlavní hrdina vypráví své lásce, plná filozofických úvah, nádherným, citlivým jazykem. Má to obrovské kouzlo a mnoho myšlenek, které bych nechtěla pustit ze zřetele. Takže si je vypisuju a doufám, že třeba ke knížce přivedou i vás.