CO MI UDĚLALO RADOST

Ačkoliv většinu času se svými dětmi trávím tím, že se snažím být přibližně půl metru za nimi, aby se dožily dalšího dne, někam je popoháním, dohaduju se s nimi, tvrdím jim, že to červené v misce je moc dobré a měly by to zkusit a vykonávám mnoho dalších činností, které kdybych nedělala, byla bych klidnější, bez šedin a možná napsala další knihu, celkově jsem přešťastná, že je mám.

Stojíme na mostě nad řekou Yeşilırmak v Amasyi, tureckém městečku podobném Českému Krumlovu. Zatímco hledám cosi v mapě, moje dítě se dívá na řeku a mává projíždějícím lodím a lidem v nich. A radostně skáče a tleská rukama, když mu mávají zpátky. Což se hojně děje, neboť i tihle dospělí byli kdysi dětmi, které milovaly, když si jejich mávání někdo všimnul a zareagoval zpátky. 

Dost často se mě někdo ptá, co dělám, když se mi stýská po Česku. Odpověď mě uhodila do očí právě před chvílí při vaření oběda: vařím nudle s mákem. (Přeneslo se to i na Benjamína, ten měl rýžový nákyp.) Může to zní zvláštně, ale je to něco, co mě dokáže přenést na Moravu a ke stolu do naší kuchyně spolehlivěji než Skype a zlepšit mi náladu jenom napustím vodu do hrnce. 

Každá polévka dostala v dětství svoje kouzlo, když do ní maminka přihodila písmenka. Ačkoliv jindy jsme byli s bratrem s jídlem celkem rychle hotoví, hlavně abychom si už zase mohli jít hrát, s "písmenkama" v talířích jsme si dokázali hrát celé hodiny.