Co mi ještě dělá radost: Listovat v kuchařských knihách

Cannellini s uzenou treskou, marsalovo – medové hrušky s gorgonzolou, nadýchané čokoládové makaronky, delikátní kuřecí kari ve spěchu, které ovšem podle obrázku vypadá, že spěch Marty Stewart znamená mít dvě hodiny času. 

Doma thajské karí, kokosové mléko, rybí omáčku, cukrový hrášek, výhonky mugo, zelené fazolky, tři druhy bylinek včetně čerstvě nasekaného koriandru … a taky vydrhnutou pánev wok.

Jakkoliv mě znervózňují, zároveň miluju listovat kuchařkami, kochat se kuřaty s dokonale propečenou kůrčičkou, dezerty upečenými tak, aby se ani milimetr nepřichytil na plech, cookies, které jsou všechny stejně velké, tortillami, z nichž se nikdy nic nevysype mimo kornout, natož na talíř, natož na zem. Plánuju, jak jednou ochutnám suroviny, jejichž názvy zapomenu, sotva otočím stránku, natož abych je byla schopná najít v obchodě. Sním, jak se v blízké budoucnosti vypravím na vážně velký nákup. Obrovský, abych měla doma úplně, ale úplně všechno. Dokonce si pár poznámek, co budu potřebovat, zapíšu do notýsku, který nosím s sebou v kabelce. Vidím se, jak se s tím vším zavřu do kuchyně, naliju si dvojku červeného a budu vařit. Jednou … někdy … už brzy …

Ale teď ještě ne.

Teď si jenom namažu toast s arašídovým máslem.

Musím si přece ještě číst recepty.