04.03.15

Okamžik radosti: Vyměnit si s někým úsměv plný pochopení

Včera jsem se jako v podstatě každé úterý odstěhovala s notebookem do kavárny. Ačkoliv jsem tam poměrně častým hostem, většinu návštěvníků neznám. Pár tváří tam ale potkávám celkem pravidelně.
Mezi nimi i jednoho takového podivného úlisného dědka v teplákách Adidas, který na mě vrhá nenávistný pohled ode dveří pokaždé, když to stihnu dřív než on a zasednu mu nejoblíbenější stůl hned vedle baru. Je to ten největší stůl v celé kavárně, nefučí tam klimatizace a reprák s muzikou je dostatečně daleko, aby nebylo ticho, a zároveň jsem se mohla soustředit.

Nejde jenom o to, že ten dědek nevoní. On je taky dost hulvát. A včera se to projevilo naplno. Byl totiž nachlazený nebo co a nejen že prskal přes celou kavárnu, ale každé kýchnutí doprovodil ještě peprným výrazem. Vypadalo to asi nějak tak: „Hepčííííííííííšit. Hepčíííííííííšííííííít!“ Zhruba dvacetkrát za sebou.

Napřed jsem předstírala, že jsem to vlastně neslyšela a snažila se dál soustředit na práci. Když kýchnul a zanadával podruhé a potřetí, zastyděla jsem se, protože seděl u stolu hned vedle mého a ještě by si někdo mohl myslet, že máme něco společného! Po dalším „hepšíšit“ už jsem pociťovala mix zoufalství, že nemůžu psát a lítá na mě bůhví co za bacily, a zároveň polykala smích. Zvedla jsem oči od počítače, co na to ostatní, jestli vůbec něco, nebo je Amerika tak zvyklá na podivíny všeho druhu, že tenhle nic neznamená a rozhodí jenom mě. No a hned u prvního člověka, na kterého jsem se podívala, jsem ho zachytila. Ten úsměv, který ačkoliv přes půlku místnosti a beze slov zcela jasně říká: „Jojo, strašný ty lidi dneska, co?“

Jojo. Hrůza! Ale taky radost zjistit, že si to nemyslím jenom já.

Hned si tu zase připadám tak nějak normálněji. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat