Už vím, jak přestat být "blbá na jména"

Až do pondělí tohoto týdne jsem byla … ano, blbá na jména. Na česká i americká, ale na americká, co na ně neexistuje žádný kalendář a každý se jmenuje, jak se jeho rodičům zachce, ještě tak nějak víc.

Vypadalo to asi nějak takhle: „B.? Jak se prosím tě jmenuje ten tvůj kolega, co včera seděl vedle té ženy, co měla tu sukni, která se mi líbila?“ B.: „??? Sorry??? Jakej kolega? Jak se jmenuje?“ Já: „No to já se právě ptám. Dyť víš, včera, u stolu naproti, šedovlasej, modrá košile, mluvil o motorkách ...“

Stávalo se mi to tak často, až jsem si neschopnost zapamatovat jména uložila do hlavy jako něco, co mě na sobě samé sice dost zlobí, ale vlastně se s tím nedá nic dělat. To jsem se ale pletla, jak mě tento týden přesvědčila Mindy Kaling, americká spisovatelka a scenáristka. Mindy tvrdí, že zapamatování jména druhého je "choice" neboli volba. Není to záležitost nějakého talentu nebo specifické schopnosti. Je to prostě otázka chtění nebo nechtění. Mindy říká, že když skutečně vyvinete úsilí si jméno zapamatovat, podaří se vám to. Ať jste na večeři s pěti lidmi nebo na večírku se stovkou.

Musím přiznat, že mě Mindy docela prokoukla. Když jsem nad tím přemýšlela, přistihla jsem se, že moc úsilí nevyvíjím. Už když se mi někdo představuje, běží mi v hlavě něco jako „nemáš talent na jména, stejně si to nezapamatuješ, jdi dál“. Navíc speciálně když mluvím v angličtině, většinou při představování vlastně pořádně neposlouchám a myšlenkami jsem spíš u přípravy vět, na které dojde až odbudeme zdvořilostní fráze. Vědci říkají, že abyste si jméno skutečně zapamatovali, je dobré ho poté, co vám ho druhý sdělí, několikrát záměrně zopakovat, abyste si ho spojili s konkrétním člověkem, třeba: „Rachel? Ráda tě poznávám, Rachel. Říkám si, Rachel, nedáme si něco k jídlu?“

To je dobrá pomůcka, ale jen ve chvíli, kdy má druhý jméno, kterému rozumíte a je pro vás snadné ho zopakovat. Což tady za mořem bohužel není moc často. Kolikrát se do téhle fáze ani nedostanu. Nejen proto, že jméno druhého je příliš složité, ale protože na rozdíl od Američanů je mi trapné požádat druhého, aby mi ho na začátku jednou nebo dvakrát zopakoval nebo dokonce vyhláskoval. Paradoxně jak nechci být trapná, stávám se později ještě trapnější, když nevím, že „ten pán v černém“ je …

Za tímto účelem jsem se včera na jedné akci chovala přesně tak, jak jsem vám to popsala výše a záměrně se snažila zapamatovat si co nejvíc lidí, s nimiž budu mluvit. Sice jsem se skoro nenajedla a nenapila, jaká ale byla moje radost, když jsme odcházeli a já jsem směrem k lidem, které jsem potkala včera poprvé, mohla pronést: „Johne, Mayo, díky, byl to skvělý večer.“ Protože byl.

Jak to máte se jmény vy?