24.06.15

10 věcí, na které se těším doma v Česku

Na ticho. Z mnoha kulturních rozdílů mě nejvíc překvapil ten, jak je Amerika hlasitá. Nejen lidé v autobuse nebo v metru, kde Američana i doma v Česku vždycky snadno poznáte podle síly hlasu, ale kavárny, obchody, školy, kanceláře, ulice a byty, ve kterých hučí spotřebiče, topení nebo klimatizace. Je to nabíjející, protože se pořád něco děje, i příšerně vyčerpávající, vlastně ze stejného důvodu.
Na pořádnou pedikúru. Tady v Americe jsem zatím narazila jen na pedikúru, kde ji dělají bez pomocí žiletky, prostě člověku udělají jen peeling. Když jsem minule požádala, aby mě staré kůže na patách zbavili pořádně, tedy za pomoci žiletky, vietnamská pedikérka mi tvrdila, že na rozdíl od Evropy je to v Americe zakázané. Údajně z bezpečnostních důvodů. Nevím. Každopádně po každé pedikúře tady mám pocit, že ošetření bylo takové nějaké poloviční a na mých nohou to jde vidět.

Na kafe do hrníčku. Skoro už jsem zapomněla, že káva se dá pít i jinak než z papírového kelímku a ve spěchu.

Na filozofické debaty v baru. Protože v Americe žádné takové nezažívám. Kdykoliv se jde někam s přáteli, debaty jsou většinou na jedno brdo: jak se máme (dobře), jaké je jídlo (dobré), kde jsme byli o víkendu a jaké to bylo (skvělé!), kam se chystáme, jak se hrál baseball, basket, hokej, co dávají v kině a možná sem tam nějaký vtip. Probrat život? Depku? Smysl práce? Smysl soužití muže se ženou? Smysl celé lidské existence? Vysvětlovat? Oponovat? Buď chodím do špatných podniků a se špatnými lidmi nebo se to v amerických barech prostě neděje. Moje kamarádka říká, že přesně tak je jí to sympatické. Ta zábava! Ta lehkost! Ten pocit, že život je skvělý, protože je. Proč ho pořád probírat ze všech stran, když stejně nic nevyřešíme? Třeba proto, že můžeme víc a déle pít? Já nevím. Ale vím, že mi to chybí.

Na fakt, že v tom baru za půl hodiny nezmrznu. Ta myšlenka mě napadla teprve nedávno: možná jsou návštěvy kaváren, restaurací a barů v Americe tak krátké a věcné proto, že když tam sedíte déle jak půl hodiny, měníte se, nebo teda aspoň já se měním, v rampouch. Američané, minimálně tady ve Virginii, mají velice kladný vztah ke klimatizaci. Dokonce až tak kladný, že rozdíl mezi venkovní teplotou a tou v kavárně je klidně dvacet stupňů. Pokaždé, když chci v těchto dnech pracovat v kavárně, beru si na sebe mikinu s kapucí a do tašky tlusté ponožky plus šátek. A pokaždé obdivně koukám kolem sebe na ženy, co tamtéž sedí v šatech na ramínkách, s holýma nohama, v páskových stříbrných sandálkách, pijí ledovou (!!!) kávu a tváří se, že je to úplně ok. Pravda je, že jsou tam na rozdíl ode mě třeba jen půl hodiny. Ale stejně. Včera jsem dokonce přemýšlela, jestli tohle chladno není součást byznysové strategie: nízká teplota vás prostě dožene koupit si po studené kávě ještě teplou nebo podnik úplně opustit, čímž pádem mohou přijít další. Když je vám teplo a rozsedíte se u jednoho kafe, restaurace by tolik nevydělávaly.

Pocit nového. Kdykoliv přijedu zpátky do Čech, vždycky se mi to zdá jako zapomenutý svět, který je potřeba znovu objevovat: chutě, vůně, způsob, jakým se mnou lidé mluví, jak rozdílně vypadají a tak dále. Nikdy bych si nemyslela, že po návratu do Čech, kde jsem prožila většinu života, budu mít tak intenzivní, nekonvenční a snad dokonce až dobrodružný pocit. Prvních pár dnů si v Praze vždycky připadám, jako bych tam byla na dovolené. Všechno, čeho jsem se na čas musela vzdát, ke mně přichází v podobě prožitků, jež jsem považovala za samozřejmé a vlastně si jich nevšímala. Ve chvíli návratu jsou pro jako nové. Třeba: jak malý je ve srovnání s americkým můj polštář na spaní. Nebo: jak skvělý pocit je mít v metru trafiku a koupit si tam po ránu noviny. A taky: jak lehké jsou české kovové mince v peněžence. Jak plně chutná Hermelín. Jak voní knihovna na Mariánském náměstí. Jak …!

Na rýži s jablky. Moje nejoblíbenější jídlo. Samozřejmě, že si ho můžu připravit i tady v Americe. Ale, nefunguje to. Chybí proces, kdy jdeme do sklepa pro "správná" jablka, chybí pekáč, ze kterého ho vždycky doma vyškrabuju, chybí maminka, která se mě ptá "chceš ještě přidat"? Je to totéž jídlo, ale chutná úplně jinak. Podobně jako když se na dovolené v Thajsku naučíte vařit pad thai, nakoupíte si tam všechny suroviny a stejně když je s nejvyšší pečlivostí ukuchtíte doma po návratu, nechutnají prostě tak jako v ulicích Bangkoku. Chybí atmosféra.

Na omezený počet českých televizních kanálů. Protože kdykoliv se chci na něco dívat tady v Americe, než mezi 1500 kanály najdu ten správný, skoro vždycky mi uteče půlka filmu.

Na české dálnice, které ať jsou, jaké jsou, mají jen dva pruhy místo pěti nebo šesti a nesmí se na nich přejíždět ze všech stran, ale jen zleva.

Na pocit, že hodinu cesty z Prahy je všechno jinak. Amerika má mnoho tváří, v řadě věcí je to ale vlastně pořád totéž: stejné potraviny ve stejně vypadajících supermarketech, stejné kafe ve stejných řetězcích, stejné cedule, stejná řeč, stejná auta, ať jste ve Virginii, na Floridě nebo v Kalifornii ... Prostě ať člověk cestuje kamkoliv, pořád to má tak nějak příjemně pod kontrolou a ví, co ho čeká. Je to uklidňující, ale bohužel taky bez velkých překvapení z neznámého. Těším se na tu jinakost Evropy, kdy sednete do letadla, a když za hodinu vystoupíte, okamžitě užasnete nad milionem rozdílů. Myslím, že v tom je obrovský půvab Evropy, který dokážu ocenit až teď s životem v zámoří.

Psáno pro www.zenysro.cz

Žádné komentáře:

Okomentovat