29.06.15

Už zase chodím do školy

Je to přesně deset let zpátky, co jsem přebírala diplom na Pedagogické fakultě v Brně a zaříkávala se, že to je můj poslední den života ve škole. Pořád ve mně sice hlodaly zbytky touhy po žurnalistice, ale kdykoliv jsem si připomněla přijímačky a otázky typu ...

... "kůň A je hnědý, nepatří Josefovi a najdete ho ve stáji, která nesousedí se stájí C, kůň B není ani hnědý ani bílý, patří Petře a blablabla a dejte dohromady jména koní, jejich majitelů a stájí," (samozřejmě jsem totálně selhala) jakékoliv dobré úmysly rozvíjet vzdělání mě rychle přešly.

Jenže věci se změnily. Přestěhovala jsem se do Ameriky a škola se v téhle velké zemi jevila jako celkem dobrý způsob, jak začít nový život: poznávat kulturu, lidi a rozvíjet i jiné podoby jazyka než sprostý slang v Orange Is The New Black. Takže jsem zpátky.

Chvíle, kdy sedím v lavici obklopená spolužáky z Filipín, Senegalu nebo západního pobřeží Ameriky, se staly jedny z těch, kdy si naplno uvědomuju, v jak jiném světě žiju. Došlo to dokonce tak daleko, až jsem se dneska ráno ve škole přistihla, že mnohem víc poznámek si napíšu o svých pocitech z toho všeho než o učivu. Takže myslím ideální čas dát něco z nich na blog. Jaká je americká škola?

* Veliká

Když jsem přišla do kampusu poprvé, ztratila jsem se. Vážně nelžu, když napíšu, že kampus je větší než vesnice, kde jsem vyrostla, a parkoviště před školou připomíná velikostí vesnici sousední. Od metra ke kampusu sice jezdí shuttle bus, ten ale desetiminutovou cestu protáhne na padesátiminutovou. A tak všichni jezdíme autem. Když jsem přijela poprvé, pořádně jsem nevěděla, co chci vlastně dělat. „Něco s psaním, žurnalistikou,“ tvrdila jsem postupně dalším a dalším lidem a přijímala od nich papíry s milionem možností: hodiny v pět ráno, hodiny v deset večer, hodiny v pondělí, nebo bych radši v neděli? No, bylo jich tolik a tak mě z té tíhy brožur, letáků a papírů rozbolely ruce, až mě to rozplakalo. Nikdy bych neřekla, že když dostanu za úkol vybrat si, co mě baví, je to paradoxně mnohem složitější než kdyby mi někdo nadiktoval, co musím.

* Každý má příběh

Od pondělí, kdy jsem přišla na první hodinu, jsem neočekávala nic moc: organizační pokyny, seznam literatury, možná první úkol. Místo toho jsem dostala příběh. O holce z Afghánistánu, co neuměla slovo anglicky, dětský pokoj sdílela se šesti sestrami, s rodiči večer co večer chodili ke kontejneru hledat matrace a oblečení, protože neměli ani penny navíc. Jasně, chápu, na nějaký zázrak nás v tu téhle zemi čeká moc. Ale chci vám říct, že když se budete snažit, hard work will pay off, říká. (pilná práce se vyplatí). Moje profesorka. Titul před jménem, titul za jménem, single matka, doma tři děti. Místo, aby tím skončila a otevřeli jsme knihy, ptá se každého z nás: a jaký je váš příběh? Hned první dopoledne mi spadla brada. A taky jsem se pořádně styděla za všechny stereotypy přinesené z Česka a počáteční zklamání, když jsem se doslechla, že naše profesorka není rodilá Američanka.

* A nějakou vášeň

Odpoledne mi spadla brada podruhé. To když jsem se dozvěděla téma prvního úkolu. Napsat pětistránkovou esej na téma, které je nám blízké. Co nás baví? Co pálí? Co chceme změnit? Co chceme zkoumat? Co chceme zjistit? Komu tím přispět? Zase jsem si vzpomněla, jak mě v Brně nutili šroubovat si do hlavy data o tom, kolik uhlí se vytěžilo v Československu v roce 1967, abych to zaškrtla správně v testu. Zase jsem si uvědomila, jak mě to strašně nebavilo. Jak jsem do školy chodila se staženým žaludkem, že to nezaškrtnu správně. Že mě naši vydědí. Jak jsem psala jenom proto, abych zaplnila stránky. Jak jsme se smáli, že ty popsané papíry stejně nikoho nezajímají. Jak jsem přebírala diplom už jako paní učitelka a připadala si, že o učení dětí nevím ani o píď víc, než když jsem na školu nastupovala. Neplivu na Česko ani české školství. Od hodně lidí slýchám, že věci už se zase dost změnily. Jenom si říkám: nebylo by fajn, kdyby se mi při vzpomínkách na školu vybavila spíš pozitiva?

* Učím se prací
Když jsem se dozvěděla, že konečné hodnocení na konci semestru nebude žádná zkouška, ale prezentace portfolia dokazujícího mé úsilí stát se spisovatelkou, zaradovala jsem. Skvělé, to se teď přes léto bude hodit, aspoň nebudu mít moc práce. Och, jak jsem se mýlila! Do školy chodím sice jenom jednou týdně a doma opravdu nebifluju, ve skutečnosti jí věnuju ale tolik jako nikdy v životě. Hodnotí se všechno: diskuze se spolužáky na webu, diskuze ohledně jejich práce, návštěvy knihovny, návštěvy Centra psaní a diskuze s odborníky, příprava prezentace (ideálně bez PowerPointu – „To vážně neumíte být kreativnější?“ ptají se nás). Každou esej několikrát přepisuju. Kdykoliv použiju slovíčko „do“ (dělat) nebo „make“ (dělat), dostanu reakci ve smyslu: „Ty na to máš. Nebuď líná najít lepší sloveso.“ Nikdy bych nevěřila, kolik motivace se ukrývá v prosté zpětné vazbě. Až dopíšu tento blog, budu svoji poslední esej editovat už pošesté. Ne proto, že je špatná, ale protože moje profesorka si myslí, že by to šlo ještě lépe. A já jsem snaživka, co jí chce dokázat, že má samozřejmě pravdu. :) Protože má.

* Je fér

Líbí se mi, že hned na začátku semestru jsem dostala přehled všech úkolů a deadlinů. Všechny eseje musíme postovat na speciální školní server, kde také vidíme (a komentujeme) práce jeden druhého. Odpadají dohady, komentování, otázky, řeči o nadržování a sympatiích. Na cokoliv se chceme zeptat, máme zřízený školní mail. Když napíšeme z osobního, škola neodpoví, neboť tady ve Virginii je na to zákon: všechna školní komunikace musí být zpětně dohledatelná. Je to možná trochu americky prudérní (denně musím kontrolovat další e-mailovou schránku), na druhou stranu z toho mám takový příjemný pocit férového jednání.

Jaké máte vy zkušenosti se školou?

A někdo tady s americkým vzděláním? :)

Dejte vědět, pořád v tom trochu plavu.

3 komentáře:

  1. Skvely clanek a naprosto souhlasim! Ja tady v USA vystudovala bakalare i magistra a je fajn videt, ze i ostatni tady maji stejny nazor na americke skolstvi vs ceske! Skvely blog, tesim se na dalsi clanek!

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Jani,
    moc krasne jsi to popsala. Ja jsem tu v Jersey City University, v NJ pred par lety dodelata Bakalare (B.A.) - specializace na Graficky design. Mam na to krasne vzpominky a se spoluzaky a profesory jsme v kontaktu doted. V te dobe to bylo spoustu prace a odrikani, obcas to opravdu nebylo lehke a mela jsem toho dost, ale vyplatilo se to. Muj veskery cas spolkla skola, prace, a skolni projekty. Ty 4 roky byli silene. Kazde leto jsem brala summer session abych skoncila co nejdrive. Predposledni semestr jsem z toho mela 3 mesice internship na Manhattnu pro jedny z velkych novin -USA Today- a po vystudovani konecne praci v oboru. Pripadala jsem si jako v pohadce. Myslim si, ze kdyz se clovek v Americe snazi, tak se to opravdu vyplati.

    Kdybych zustala doma v CR, asi bych nikdy nestudovala to co tady. Nedovedu si predstavit, ze by me tam zivilo to co me opravdu bavi.. fotografie a graficky design. Tady se da studovat snad cokoliv a pristup profesoru je fantasticky. Oni svou praci ziji. Maji radost z kazdeho naseho uspechu a vzdy jsem si pripadala podporovana.

    Ty jsi vystihla tolika veci, na ktere jsem mnohokrat ve skole myslela. Krasne jsi prirovnala skolstvi v CR a skolstvi tady. Souhlasim s tebou. Drzim palce ve skole i v psani. Jsi sikovna. Zatim papa a uz se tesim na poctenicko dalsiho tveho clanku.

    OdpovědětVymazat
  3. Je to moc hezké. Tak čtivé a působivé. Jen nechápu, co ty furt přepisuješ, vždyť jsi jednička. A dokonce to je takové 3D, kdy to přeneseš přes oceán. Dcera mi dnes ukončila Mš v Úvalech. Ač jsem cítila, že si 2 učitelky, co měla, nezaslouží kytku, kvůli dceři jsem ji koupila. Pozvaly si mě na kobereček. Poslední den a chvíli, kdy se dcera loučila. Vždy se loučíme kdekoliv s čímkoliv poděkováním (děkuju, hotelíčku, bylo tu fajn, děkuju starej bytečku, děkuju školko za kamarády, básničky...). Ale to jsme nestihly. Učitelky si mě vyžádaly na kobereček. Bylo mi jasné, že si podáme ruce a sbohem. Od počátku jsem je žádala o komunikaci, když křičely na děti, byla jsem svědkem, chtěla jsem o tom mluvit (nebylo to křičení na dceru, ale na jiné, ale má dcera to slyší a první autorita v ní zanechává otisky, že to tak je správně), mluvila jsem o to a žádala o respekt, o pozitivní jednání, o to, aby nekřičely. Nebyla to diskuze, byl to útok. Nechci tyto otisky pro mou dceru. Ostatní rodiče drží hubu a krok. Bojí se. Jiní jsou spokojení, protože děti jsou spokojené. I dcera je spokojená. Ale ona přece neví, co je správné - to ony ji musí naučit. Pamatuješ? Vše, co jsem se měla naučit... No, a tak jsem ji brala po "o". Podřídila jsem tak i práci. A dnes? Na komunikaci, kdy od vteřiny půjde o útok či zbytečnou obranu a diskuzi, jsem se vykašlala. A dnes? Prý jsem byla nekomunikativní, prý jsem napsala na svůj FB, že jsou nevtřícné (na jakoukoliv otázku odpoví všem - je to na nástěnce). Rodiče si raději mezi sebou volají. A také jsem se musela omluvit. Kátka a Anička - jména učitelek. Tak se o nich doma mluví (dceru vždy motivuju a vysvětluju, že každá jsme jiný a neštvu ji proti nim, ani to není v mé povaze), no tak prostě mi 30.6. řekly, že jim to vadilo a že to bylo neslušné a nezdvořilé a že je to uráželo. Takové to...Aničko, prosím Vás, blá blá blá... Tak jsem se jim omluvila. Jsem jim taky mohla říci, že mě uráželo, že mě neoslovovaly titulem, ne? Ale proč... Anička mi tvrdila, že když dítě brečí, že ho klidně nechá, protože ona je zkušená a pozná, že nemá důvod :-) Je mi jich líto. I těch rodičů, co sledují spokojenost jen svých dětí. Co se nezajímají o otisky prvních autorit, co dětem nechají vtisknout, že je normální neobatikovat nemocné holčičce tašku, kterou se budou pyšnit na besídce. Na otázku proč? Vždyť by byla šťastná, že kamarádi na ni myslí. Ne. Bylo by to nefér.... No nic...tohle je smutné...smutné je, že rodiče mají tisíce způsobů racionalizace, jak se vnutit učitelkám jen pro to, aby se nic neodrazilo na dítěti. A když máte pocit, že se něco odráží a chcete diskutovat, tak prostě obrana. A to, že má učitelka vadu řeči, tak to už hážu za hlavu... Tohle je to poslední, co mi vadí. Jani, good luck.

    OdpovědětVymazat