Už zase chodím do školy

Je to přesně deset let zpátky, co jsem přebírala diplom na Pedagogické fakultě v Brně a zaříkávala se, že to je můj poslední den života ve škole. Pořád ve mně sice hlodaly zbytky touhy po žurnalistice, ale kdykoliv jsem si připomněla přijímačky a otázky typu ...

... "kůň A je hnědý, nepatří Josefovi a najdete ho ve stáji, která nesousedí se stájí C, kůň B není ani hnědý ani bílý, patří Petře a blablabla a dejte dohromady jména koní, jejich majitelů a stájí," (samozřejmě jsem totálně selhala) jakékoliv dobré úmysly rozvíjet vzdělání mě rychle přešly.

Jenže věci se změnily. Přestěhovala jsem se do Ameriky a škola se v téhle velké zemi jevila jako celkem dobrý způsob, jak začít nový život: poznávat kulturu, lidi a rozvíjet i jiné podoby jazyka než sprostý slang v Orange Is The New Black. Takže jsem zpátky.

Chvíle, kdy sedím v lavici obklopená spolužáky z Filipín, Senegalu nebo západního pobřeží Ameriky, se staly jedny z těch, kdy si naplno uvědomuju, v jak jiném světě žiju. Došlo to dokonce tak daleko, až jsem se dneska ráno ve škole přistihla, že mnohem víc poznámek si napíšu o svých pocitech z toho všeho než o učivu. Takže myslím ideální čas dát něco z nich na blog. Jaká je americká škola?

* Veliká

Když jsem přišla do kampusu poprvé, ztratila jsem se. Vážně nelžu, když napíšu, že kampus je větší než vesnice, kde jsem vyrostla, a parkoviště před školou připomíná velikostí vesnici sousední. Od metra ke kampusu sice jezdí shuttle bus, ten ale desetiminutovou cestu protáhne na padesátiminutovou. A tak všichni jezdíme autem. Když jsem přijela poprvé, pořádně jsem nevěděla, co chci vlastně dělat. „Něco s psaním, žurnalistikou,“ tvrdila jsem postupně dalším a dalším lidem a přijímala od nich papíry s milionem možností: hodiny v pět ráno, hodiny v deset večer, hodiny v pondělí, nebo bych radši v neděli? No, bylo jich tolik a tak mě z té tíhy brožur, letáků a papírů rozbolely ruce, až mě to rozplakalo. Nikdy bych neřekla, že když dostanu za úkol vybrat si, co mě baví, je to paradoxně mnohem složitější než kdyby mi někdo nadiktoval, co musím.

* Každý má příběh

Od pondělí, kdy jsem přišla na první hodinu, jsem neočekávala nic moc: organizační pokyny, seznam literatury, možná první úkol. Místo toho jsem dostala příběh. O holce z Afghánistánu, co neuměla slovo anglicky, dětský pokoj sdílela se šesti sestrami, s rodiči večer co večer chodili ke kontejneru hledat matrace a oblečení, protože neměli ani penny navíc. Jasně, chápu, na nějaký zázrak nás v tu téhle zemi čeká moc. Ale chci vám říct, že když se budete snažit, hard work will pay off, říká. (pilná práce se vyplatí). Moje profesorka. Titul před jménem, titul za jménem, single matka, doma tři děti. Místo, aby tím skončila a otevřeli jsme knihy, ptá se každého z nás: a jaký je váš příběh? Hned první dopoledne mi spadla brada. A taky jsem se pořádně styděla za všechny stereotypy přinesené z Česka a počáteční zklamání, když jsem se doslechla, že naše profesorka není rodilá Američanka.

* A nějakou vášeň

Odpoledne mi spadla brada podruhé. To když jsem se dozvěděla téma prvního úkolu. Napsat pětistránkovou esej na téma, které je nám blízké. Co nás baví? Co pálí? Co chceme změnit? Co chceme zkoumat? Co chceme zjistit? Komu tím přispět? Zase jsem si vzpomněla, jak mě v Brně nutili šroubovat si do hlavy data o tom, kolik uhlí se vytěžilo v Československu v roce 1967, abych to zaškrtla správně v testu. Zase jsem si uvědomila, jak mě to strašně nebavilo. Jak jsem do školy chodila se staženým žaludkem, že to nezaškrtnu správně. Že mě naši vydědí. Jak jsem psala jenom proto, abych zaplnila stránky. Jak jsme se smáli, že ty popsané papíry stejně nikoho nezajímají. Jak jsem přebírala diplom už jako paní učitelka a připadala si, že o učení dětí nevím ani o píď víc, než když jsem na školu nastupovala. Neplivu na Česko ani české školství. Od hodně lidí slýchám, že věci už se zase dost změnily. Jenom si říkám: nebylo by fajn, kdyby se mi při vzpomínkách na školu vybavila spíš pozitiva?

* Učím se prací
Když jsem se dozvěděla, že konečné hodnocení na konci semestru nebude žádná zkouška, ale prezentace portfolia dokazujícího mé úsilí stát se spisovatelkou, zaradovala jsem. Skvělé, to se teď přes léto bude hodit, aspoň nebudu mít moc práce. Och, jak jsem se mýlila! Do školy chodím sice jenom jednou týdně a doma opravdu nebifluju, ve skutečnosti jí věnuju ale tolik jako nikdy v životě. Hodnotí se všechno: diskuze se spolužáky na webu, diskuze ohledně jejich práce, návštěvy knihovny, návštěvy Centra psaní a diskuze s odborníky, příprava prezentace (ideálně bez PowerPointu – „To vážně neumíte být kreativnější?“ ptají se nás). Každou esej několikrát přepisuju. Kdykoliv použiju slovíčko „do“ (dělat) nebo „make“ (dělat), dostanu reakci ve smyslu: „Ty na to máš. Nebuď líná najít lepší sloveso.“ Nikdy bych nevěřila, kolik motivace se ukrývá v prosté zpětné vazbě. Až dopíšu tento blog, budu svoji poslední esej editovat už pošesté. Ne proto, že je špatná, ale protože moje profesorka si myslí, že by to šlo ještě lépe. A já jsem snaživka, co jí chce dokázat, že má samozřejmě pravdu. :) Protože má.

* Je fér

Líbí se mi, že hned na začátku semestru jsem dostala přehled všech úkolů a deadlinů. Všechny eseje musíme postovat na speciální školní server, kde také vidíme (a komentujeme) práce jeden druhého. Odpadají dohady, komentování, otázky, řeči o nadržování a sympatiích. Na cokoliv se chceme zeptat, máme zřízený školní mail. Když napíšeme z osobního, škola neodpoví, neboť tady ve Virginii je na to zákon: všechna školní komunikace musí být zpětně dohledatelná. Je to možná trochu americky prudérní (denně musím kontrolovat další e-mailovou schránku), na druhou stranu z toho mám takový příjemný pocit férového jednání.

Jaké máte vy zkušenosti se školou?

A někdo tady s americkým vzděláním? :)

Dejte vědět, pořád v tom trochu plavu.