05.02.16

Můžete si dovolit zkazit radost?

V pondělí jsem si řekla, že zkusím žít aspoň chvilku bez kafe. Nešlo o žádnou dietu ani speciální únorovou výzvu, spíš jsem se poslední dobou několikrát přistihla, že už si kávu dávám tak automaticky, že si ji vlastně ani pořádně neužívám. Líbí se mi teorie, že některé požitky se stanou mnohem slastnější, když se jich na čas vzdáte. Mnohokrát jsem si ověřila, že funguje, tak proč to nezkusit i s kávou?


No.

Málokdy si dávám kafe doma, piju ho vlastně jenom v kavárně, kam se několikrát týdně stěhuju s notebookem a která se stává mou pracovnou. Obsluha a baristi jsou hlavně studenti, kterých se tam za dobu, co do kavárny chodím, už celkem dost vystřídalo. Kromě toho podnik leží nedaleko napojení na jednu ze silnic vedoucích přímo do centra hlavního města, takže mají denně spoustu zákazníků. Patřím sice mezi pravidelné a vím, jak důležitý je v Americe zákaznický servis, tudíž chápu, že si pamatují můj obličej i mé jméno. Nikdy bych ale neřekla, že si zapamatují i to, co přesně piju.

A to je právě ten problém.

Ve středu jsem přišla s tím, že si dám bezkofeinový čaj. Byla jsem pro to tak pevně rozhodnutá, že by mě nezlomila ani žádná speciální kávová akce ani muffin ke kávě zdarma. A byla jsem na sebe opravdu hodně pyšná, když jsem se postavila do fronty a zjistila jsem, že kupodivu dokážu vdechovat vůni pražených zrn, a přesto pořád bez problémů zůstat u myšlenky na čaj. Pak jsem se ale dostala k pokladně. Než jsem se stihla nadechnout, barista na mě namířil ukazováček, usmál se, spiklenecky mrknul a říká: "Jana! Malé oříškové cappuccino bez cukru, kokosové mléko, posypat čokoládou. Am I right?/Pamatuju si to správně?"

"Eeeh, ssskvělý, no, už mě tady prostě znáte," usmála jsem se, trochu zaraženě, trochu křečovitě, to už ale ve chvíli, kdy mi nadepisoval kávový kelímek. Na setinu vteřiny jsem zaváhala, že jsem přece zákazník, objednávku platím, takže by nevadilo, kdybych ji změnila. Zvlášť když moje kafe ještě nezačali ani dělat. Ani bych tedy nikoho neprudila, ujišťovala jsem se. Jenže když jsem viděla, jakou má barista radost, že moji objednávku trefil, jak tím zazářil před vedoucí směny, jak je na sebe pyšný, neměla jsem sílu a NEMOHLA JSEM zkazit mu radost tím, že bych řekla něco jako: promiň, ale já jsem se rozhodla, že od teď budu pít chvíli čaj, tak prosím zelený čaj. Vlastně jsem si to kafe musela dát.

A tak si říkám: kdyby mi to někdo vyprávěl, považovala bych to za výmluvu. Včera jsem si ale na vlastní kůži ověřila, že porušování dobrých úmyslů a předsevzetí vážně někdy může být dílo "nepříznivých" okolností.  A dokonce jsem ochotná připustit, že se takové dějí i poměrně často. :)

Hezký víkend.

Žádné komentáře:

Okomentovat