01.02.16

Radostné obrázky na blogu

Vlastně od začátku, co píšu tenhle blog, jsem chtěla, aby na něm byly obrázky. Nejen ilustrační fotky, ale obrázky nakreslené přímo k mým textům. Sama kreslím hrozně, proto jsem hledala někoho, kdo by mi s tím pomohl.

Oslovovala jsem kamarády s otázkou, jestli neznají někoho nadšeného a spolehlivého, na koho bych se mohla obrátit. Pár lidí, známých mých známých, ke mně nakonec doputovalo, něco i namalovali, ale nikdy to nebylo ono. Což jsem si dlouho nechtěla připustit a vehementně jsem sama sebe přesvědčovala o opaku, když jsem obrázky rozposílala mezi rodinu a nejbližší přátele a psala k nim: "Tak není to úplně to, co jsem si představovala, ale není to přece tak špatný, ne? Nebo co myslíš?" Moji nejbližší si naštěstí správně mysleli (a neváhali mi to napsat), že když ode mě dostanou tuhle otázku, je to poměrně jasné znamení, že by obrázky, co jsem jim poslala, na blogu být prostě neměly.

Mám ráda myšlenku, že když se o něco hodně snažíte a stejně vám to pořád nejde, je dobré dát si od té snahy aspoň chvilku pohov. Mnohokrát jsem se přesvědčila, že tento přístup funguje, i když většinou se mi moc nedaří přestat na danou věc myslet a nechat ji být. Každopádně zrovna loni na podzim jsem byla opravdu hodně vytížená, takže se mi nějak povedlo obrázky úplně vypustit z hlavy.

No a pak jsem jednou otevřela jeden z časopisů, kam píšu, a tam byly obrázky od Martiny. Na dálku spolupracujeme se stejnými tituly a známe se vlastně už řadu let, i když tím, že spolu nesedíme v redakci, jsme ztratily kontakt. Nebo tak si aspoň vysvětluju tu nepochopitelnou věc, že mě vůbec nenapadlo Martinu oslovit dřív. Říkám si, kolik dalších věcí v životě má člověk tak jasně před očima a přesto je přehlíží?



No. Poslaly jsme si asi tři maily co a jak, načež mi Martina poslala první obrázky. Když jsem otevřela e-mail, seděla jsem zrovna v autobuse, musela jsem se kousnout do rtu, abych nevykřikla. Obrázky byly kouzelné, krásné, veselé, a hlavně, byla jsem to já! Okamžitě jsem pocítila touhu poslat je dál a taky jsem to hned udělala. Tentokrát ne proto, aby mě moji přátelé přesvědčovali, jestli je to „správně“ nebo mi psali, co na nich nechat a co opravit. Cítila jsem, jakkoliv se to nedá nijak vysvětlit, že tohle je prostě moje správně a chtěla jsem se s nimi podělit o tu radost, co jsem zažila.

Minulý týden jsem konečně upravila blog tak, abych se o obrázky a o radost mohla podělit i s vámi.

Takže tady jsou. 

Napište mi, jak se vám líbí a sdílejte, uděláte nám radost.

1 komentář:

  1. Kompliment malirce, moc pekne a vystizne obrazky, kompliment Jano, dobry vyber, nekdy to trva dele, nez najdeme to prave. Plati to asi i v ostatnich zivotnich situacich.

    Každý člověk se stává hezčím, když má radost.

    Walther von der Vogelweide
    Krasny pozdrav Vam obema
    Dagmar

    OdpovědětVymazat