Proč se učím italsky, i když to k ničemu nepotřebuju? (A vůbec mi to nejde?)


Už si ani nevzpomínám, od kdy jsem si přála ovládnout italštinu – jazyk, který miluju a považuju za nejlibozvučnější na světě. Se studiem jsem začala několikrát, ale nikdy jsem mu vlastně nedala žádnou pořádnou formu. Až loni v září.

Když jsem včera dobrovolně proležela skoro hodinu v posteli se slovníkem (poslední záchvěvy předporodního luxusu), přemýšlela jsem nad tím, proč mi to trvalo tak dlouho.

A zjistila jsem, že nejspíš proto, že se mi kolem toho vyrojila v hlavě spousta výmluv a nesmyslů. Že bych radši měla oprášit němčinu, kterou jsem se kdysi učila. Že když už se chci učit nějaký jazyk, měla by to být spíš španělština, ve Spojených státech, kde žiju, druhý nejrozšířenější jazyk. Co hodlám dělat s italštinou? Nikdo ji po mně nechce. Nezávisí na ní žádný pracovní postup, vyšší plat ani žádná speciální příležitost pro mě nebo pro mého muže. Nebudeme se stěhovat do Itálie. A tak dál. Že si to časově nemůžu dovolit. Že to stojí moc peněz. Korunu tomu pak nasadila moje kamarádka, když mi řekla: "Italštinu? K čemu proboha? Vždyť to je stejný jako čeština! Jazyk pro pár milionů lidí. Praktické použití - nula."


Jenže loni v září jako by mě někdo udeřil do hlavy: a proč by vlastně všechno muselo mít nějaký důvod nebo praktické použití? Má se snad všechno lidské konání točit jenom kolem toho, co se může nějak hodit, co je k NĚČEMU? Proč bych nemohla dělat něco úplně nepraktického? Jen tak? Protože mi to prostě dělá radost? A tak jsem začala. (A teď jenom tiše doufám, že i s miminkem v náručí brzo najdeme nějaký způsob, jak pokračovat.)

Protože jsem zjistila, že učit se italštinu mě baví ještě z mnoha jiných důvodů, než jsou ty, že jsem konečně odhodila nesmyslné vnitřní bloky nebo že jde o věc, která mi přináší absolutní, nevysvětlitelné a pro spoustu lidí možná nepochopitelné potěšení. Ačkoliv na jazyky skutečně nemám talent.  

Tady je pár dalších důvodů:

  • Protože jsem zjistila, jak jsem odvážná. Kdykoliv jsem chodila do nějakého jazykového kurzu, vždycky v něm bylo deset a víc lidí. Tím pádem se dalo vždycky celkem odhadnout, kdy na mě přijde řada, abych vytvořila větu nebo doplnila předložku do gramatického cvičení. Vždycky jsem si to nějak předpřipravila, abych se necítila úplně trapně, že nevím, a i když mě učitel vyvolal náhodou a já jsem nevěděla, dalo se to přežít, protože za pětačtyřicet minut jsem se většinou nedostala ke slovu víc než sedmkrát. A teď zcela dobrovolně absolvuju šedesátiminutovou lekci. Po Skypu. Jeden na jednoho. Jestli tohle není odvaha, pak už nevím co.  
  • Protože si uvědomuju, jak jsem dobrá v angličtině. Vždycky, když si představím, jak horko těžko sumíruju v hlavě jednoduchou italskou větu typu "Moje kamarádka Marcela má psa.", neuvěřitelně povyroste moje sebevědomí ohledně angličtiny. Dokonce až do té míry, že jsem o sobě před učitelkou italštiny schopná prohlásit, že "mluvím perfektně anglicky."  
  • Protože před Američany vypadám jako génius. Ano, když mluvím česky, rozumím slovensky, ovládám angličtinu a učím se italštinu, připadá jim, že musím být z jiné planety. Kroutí hlavou, vychvalují mě do nebes a moje ego se tetelí blahem.
  • Protože denně zažívám nějaké překvapení. Vždycky, když se naučím nějaké nové slovíčko a plně mi dojde jeho význam, zažívám pocit, jako bych právě objevila něco výjimečného, nějakou souvislost, o které by mě nenapadlo ani uvažovat a bez které by byl můj život chudší. I když je to třeba úplná blbina. Takhle jsem se třeba minulou hodinu naučila slovíčko arrabiata (naštvaná) a došlo mi, odkud dostala název ta pálivá omáčka na špagety. Nebo tenistka Serena (jasná) své jméno. Aha!  
  • Protože je to výzva. O které si u každé lekce myslím, že právě tam jsou moje hranice, za které už nedokážu jít. Předložky. Zvratná slovesa. Minulý čas. Na začátku si vždycky říkám, že přes tuhle překážku už se nedostanu. A vždycky překvapím samu, že ano. Dává mi to příjemný pocit, že zvládnu i jiné výzvy v životě. Třeba postarat se o novorozence. :)

Mimochodem, jestli si vzpomínáte na můj článek o ideálním porodu, přála jsem si neporodit během finále amerického fotbalu. To v noci skončilo a koukejte - zatím nic. Navzdory tomu, že jsem snědla opravdu hodně pálivých kuřecích křidélek, mohli jsme se v klidu dívat a já dneska ráno napsat další blog. 

Hezké pondělí!