Okamžik radosti: Hodně brzké ráno

Dnešní ráno pro mě bylo kandidátem na jedno z nejhezčích z celého léta. Nejen proto, že je pátek a B. má dneska volný den, takže nás čeká o kousek delší víkend.


Ale hlavně proto, že jsem se sama od sebe probudila – a taky vstala – už v 5:38. Je mi jasné, že někomu to může znít jako čiré bláznovství, ale já jsem z toho měla až iracionální radost.

Než jsem porodila Bena, bývala jsem ranní ptáče. Vstávala jsem nejpozději v šest. Sama od sebe, s budíkem, jak kdy. Líbilo se mi, jak je všude po domě, a dokonce i v naší ulici, v tuhle dobu ticho. Udělala jsem si čaj, otevřela balkónové dveře a když mi po těle přeběhla husí kůže, užívala jsem si čerstvého, i v parném létě v ještě chladivého rána, kdy vzduch voní prostě jinak. Někdy jsem vyřídila e-maily, odpověděla vzkazy na Facebooku, poměrně často jsem psávala články do časopisu – přistihla jsem se totiž, že tak dobře jako hodně brzo ráno už mi to pak nikdy nejde. I v kavárně jsem bývala ráda první. Těšilo mě, že si můžu vybrat úplně jakýkoliv stolek, kam si sednu, že dostanu úplně první croissant z vitríny a do cappuccina mléko, co právě otevřeli. V Praze mě na tom asi nejvíc bavil pocit, že mám náskok – ostatní teprve jedou do práce, kde už na ně v e-mailu čekají moje věci. Tady v Americe se mi zase líbilo, jak mám před sebou úžasně dlouhý den. Vždyť v sedm hodin ráno už jsem měla tolik hotového! To jsem úplně zbožňovala!

Teď po porodu je všechno jinak. Vstávám sice pořád docela brzo kvůli B., ale taktak rozlepím oči, abych viděla, co mu chystám k snídani. Když pak odejde do práce, cítím se kolikrát tak uondaná a bez energie, že zalezu si s Benem ještě zpátky do postele. Někdy tam zůstaneme do deváté, občas do desíti. Mazlíme se, a když usne a nějakou vzácnou shodou okolností neusnu já, čtu si. Taky je to hezké, zase jiným způsobem, ale ta euforie z hodně brzkého rána mi prostě chybí. Naposled jsem ji zažila myslím v Praze, kdy jsem za rozednění běhala po Starém a Novém Městě (fotka je právě z toho dne). Jenže to už bude skoro tři měsíce! A teď znovu dneska.

Ale možná proto, že ke mně taková rána teď přicházejí poněkud překvapivě, mám z nich o to větší radost. A taky nutkání napsat o nich na blog, když jsou mi tak vzácná.

:)