30.08.17

Co je pro mě zatím těžké na mateřské?

Před pár lety jsem nevěřila, že někdy budu mít děti. Teď mám skoro sedmiměsíčního syna. Připadá mi to jako zázrak, jsem šťastná a užívám si to. Přesto má ale můj život matky a ženy v domácnosti i stránky, které nejsou tak růžové. Tady jsou ty, se kterými se zatím potýkám nejčastěji.



Každodenní stereotyp
Benjamina miluju, ráda s ním trávím čas. Baví mě pozorovat jeho pokroky, zpívat mu, číst mu a připomínat si skrze něj svoje vlastní dětství. Neměnila bych za nic na světě, na druhou stranu, když čtu v jedenáct dopoledne už po čtrnácté Krtečka a dělám popětadvacáté kapy kap, kapy kap, jak na něj prší voda, nemůžu říct, že bych u toho svítila nadšením, jaká je to zábava. Naopak, kolikrát si oddechnu, když si chvilku hraje sám a já ustoupím pár kroků do kuchyně, kde zkouším třeba nějaký nový recept a rozbiju tím aspoň na pár minut stereotyp přebalování, krmení, oblékání, svlékání, hraní, zastavování snahy strčit si do pusy všechny kabely, boty, žaluzie u balkónových dveří a dalších činností se zatím (nulovým) efektem. Ačkoliv se snažíme maximálně využít nabídky velkoměsta, kde žijeme, náhodný pozorovatel zvenčí by u nás mezi všedními dny od pondělí do pátku nezaznamenal mnoho rozdílů. Jeden druhému se tak nápadně podobají, že kolikrát nevím, jestli je pondělí nebo čtvrtek. Mám dny, kdy se v tom stereotypu po tolika letech v pracovním kolotoči až rochním blahem. A mám takové, kdy se v něm cítím znuděná a očima posouvám ručičky na hodinách, aby už byl čas spaní a já si mohla z mateřství chvilku odskočit - třeba ke knížce nebo sem na blog. 

Nulové výsledky
Než se narodil Ben, bývala jsem efektivní a velmi výkonově orientovaná. Moje dny byly plné od rána do večera a odškrtáváním položek na seznamu úkolů jsem byla až posedlá: čím víc jich na konci dne bylo přetažených černým fixem, tím jsem byla spokojenější. Teď sice od rána do večera taky pořád něco dělám, utírám, uklízím, vařím, někoho krmím, kojím, oblékám, svlékám, jenže na konci dne to nikde není vidět. Lhala bych, kdybych řekla, že nestíhám. Protože - stíhám. Ale když už si napíšu nějaký seznam pracovních úkolů souvisejících třeba blogem nebo zápisníky, co připravujeme, plním ho třeba i několik dní – jednu jedinou věc! Hlavně proto, že úkoly uvedené o pár řádků výše mi trvají asi tak desetkrát déle, než bych si přála a když si užuž sedám k něčemu většímu z to-do listu, miminko zapláče, B. potřebuje vědět, kde má světle modrou košili (v pračce jako obvykle) nebo jsem tak utahaná, že mi hlava klesne do klávesnice počítače a těžko sbírám síly na cokoliv jiného než na přemístění se do postele. 

Neschopnost oddat se tomu nejdůležitějšímu
Ben se narodil do období, kdy se mi po deseti letech denodenní snahy pracovně dařilo, na co jsem sáhla. Všichni mě chválili, říkali, co ještě můžu udělat, zpracovat, napsat, vydat, jen v květnu jsem si z týdenní návštěvy Prahy odvezla nápadů a nabídek tak na pět let dopředu a každou chvíli se objeví nějaká další. Přestože jsem si jasně řekla, co je pro mě důležité - čas s Benem a ten, který si užíváme doma, klid a pohoda, občas mi to nedá a váhám: nezvládla bych to náhodou? Třeba po nocích, když budou kluci spát? Když jsem teď měla náročnější období kvůli uzávěrce dalšího zápisníku, B. bylo líto, že přišel domů a já si odcházela sednout do pracovny k počítači. Říkala jsem mu, že to musí chvilku vydržet, což vydržel, zároveň ale cítím, že nás do téhle situace nechci postavit znovu. Jenže pak přijde nový den, další zajímavá nabídka a já se zase přistihnu, jak mě svrbí prsty a dychtivě čmárám po papírech, co mi k ní víří hlavou. Zatím se s tím neumím moc dobře popasovat a vyčítám si projekty, které přijmu (a nad kterými pak v půl deváté večer usínám), stejně jako ty, co odmítnu (a které pak vidím na FB nebo Instagramu zpracované někým jiným a je mi to líto). Je to jako žít si spokojeně doma, ale neustále koukat z okna ven, co zajímavého se tam děje, aby mi to náhodou neuteklo. 

Život bez chůvy
Protože žijeme, kde žijeme, nemám po ruce ani jednu babičku – k americké to máme devět hodin autem, k české devět hodin letadlem, a z několika různých důvodů nemám zatím ani žádnou chůvu. Jeden jsou peníze, druhý, že nejspíš pořád ještě neumím připustit myšlenku cizího člověka u nás doma a hlavně – u svého miminka. Žiju vedle člověka, který má v popisu práce nikomu nevěřit, a ve městě tak velkém a anonymním, že ani reference nejsou dostatečnou zárukou ničeho. Na druhou stranu, je mi úzko z toho, jak se s B. jeden druhému obzvlášť během týdne ztrácíme v rozdílných biorytmech a povinnostech. V kině jsme byli naposled v lednu. Na večeři sami dva – dva dny před porodem, to je 6. února. Jakkoliv se bojím Benjamina komukoliv svěřit, zároveň bych dala cokoliv za to, abych se mohla "udělat hezká" a vydrželo mi to déle než dvě minuty - nemít vlasy stažené úporně do culíku, obličej oslintaný od uší po řasy a na šatech fleky od mlíka, hrášku, sladkých brambor, případně kombinace toho všeho dohromady. Abych se v restauraci najedla nejen vidličkou, ale mohla použít celý příbor. Aby mě někdo vnímal. A obdivoval. Pokud možno i za něco jiného než za to, že jsem právě vytáhla z trouby ucházející lasagne a do minuty uspala dítě. 

Život bez ocenění
Než jsem byla těhotná, dostávalo se mi čas od času mužské pozornosti a komplimentů. Když jsem s sebou nosila těhotenské břicho, rapidně jich ubylo. Každopádně od února, co před sebou tlačím kočár nebo mám na břiše uvázanou nosičku, jsem nedostala ani jeden. To jsem porodem tolik zestárla? Zošklivěla? (To se mi nezdá, ačkoliv k sobě umím být hodně kritická.) Nebo je kočárek s miminem pro muže jakýsi automatický signál, že se mnou nemá smysl ztrácet čas? Od té doby, co mám Benjamina, sice chodím s nevytrhaným obočím, v oblečení, ze kterého se snadno dají vyndat prsa, bez doplňků a v posledních týdnech i poněkud oslintaná. Ale – nekašlu na sebe (třeba nohy od kolen dolů mám vždycky poctivě oholené - a obě!), takže že bych si nezasloužila ani jeden kompliment, to mi přijde kruté. Mimochodem: stejně neviditelné jako moje vizáž jsou teď i mé názory. Nedávno jsme byli u přátel, když se konverzace stočila od filmů k politickému tématu Severní Korea. Byla jsem zvyklá, že v těchto chvílích mívá v našem vztahu vždycky navrch B., zatímco mě všichni berou spíš jako ženu v domácnosti. Co nicméně ráda a dychtivě přispěje do diskuze, když se jí někdo zeptá. Každopádně, tentokrát to bylo úplně poprvé, kdy se NIKDO nezeptal. Kdy se mě nad rámec dítěte (jak spinká a jí) nezeptal NIKDO NA NIC. Kdy jsem si přišla, jako bych tam v určitých momentech vůbec NEBYLA. Bylo mi to líto.     

Život bez vlastních příjmů
Je trochu komplikovanější téma, takže tomu věnuju někdy příště celý článek.        

Zajímalo by mě, co je pro vás těžké na mateřské.

Napište mi o tom – PROSÍM – do komentářů pod článek, ať si mohou počíst i všichni, kdo mě nesledují na FB nebo Instagramu a nevidí komentáře tam. Děkuji. :)

P.S. Když jsem dopsala tento článek, Ben si pořád ještě dával svou odpolední - tentokrát - skoro dvouhodinovku. Udělala jsem poslední tečku a přistihla jsem se, jak si říkám: "Hm, už bys pomalu mohl vstávat, broučku." Už se mi po něm totiž zase stýskalo. :) 





12 komentářů:

  1. "Každopádně, tentokrát to bylo úplně poprvé, kdy se NIKDO nezeptal. Kdy se mě nad rámec dítěte (jak spinká a jí) nezeptal NIKDO NA NIC."
    Tohle občas potká každého, ať už je na mateřské nebo nikoliv. Mnohokrát jsem se tím také trápila. Někdy jsem měla bojovnější náladu a snažila se aktivněji přihlásit o slovo a jindy jsem požádala svého muže, aby mi pomohl a třeba si nevzal veškerý čas v diskuzi s ostatními pro sebe. Tak to pak šlo líp, když třeba upozornil, že jsem o tom něco četla také a dal mi slovo :-)
    A někdy jsem u samotných maminek na mateřské narazila, když jsem otevřela téma knihy apod. a dostalo se mi jízlivosti, proč se na to ptám, když dá rozum, že maminky malých dětech nemají nikdy čas číst... Pak už jsem je tím nechtěla uvádět do rozpaků a raději se ptala jen na věci kolem dětí. Tak třeba i tady může být rada, že ostatním dáte najevo, že se s vámi mohou bavit i o něčem jiném.
    Držím vám palce. Mějte se pěkně a někdy pozvěte na pár dní americkou babičku a naplánujte si akce jen se svým manželem :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. :) To s těmi maminkami mě překvapuje, asi proto, že ty americké kolem mě jsou všechny velmi aktivní, až se člověk kolikrát lekne, že zaostává. :)) Americká babička přijede, ale ono to s těmi hlídacími prarodiči není tak jednoduché. Chystám o tom nějaký článek, tak uvidíte. :)

      Vymazat
  2. Jani, pro mě je těžká především ta ztráta svobody - rozhodnout se někam jít, jen tak, prostě vzít kabelku, obout boty a vyrazit. Nedostatek spánku a naopak víc než dostatek povinností. Nejvíc mě ale vyčerpává synův neustálý řev. Doufala jsem, že se to s věkem zlepší, ale pokroky jsou minimální. Většinu bdělého stavu jen brble, stěžuje si nebo rovnou hystericky řve. Nevíme proč, ostatní děti jeho věku jsou naprosto jiné, klidné a usměvavé, zapláčou sem tam. Tohle mě unavuje naprosto ze všeho nejvíc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, to mě někdy taky mrzí, ale míň, než jsem čekala. Když B. hlídá, mám docela čas - jít si zaběhat atd., takže úplně nesvobodná se necítím, ale jiné to samozřejmě je v tom smyslu, že člověk si nemůže dělat úplně, co chce, všechno se musí plánovat, aby měl kdo hlídat. Mrzí mě, že malý pláče. Ben naštěstí moc ne, většinou jen když něco chce a večer, kdy už je hodně unavený a bojuje se spánkem, protože chce být pořád aktivní ... Snad se to zlepší, držím palce!

      Vymazat
  3. Mě chybí parta kamarádek podobně založená, s podobně starýma dětma..takové ty mamagangy. A chybí mi trochu toho uznání a ocenění od partnera...protože bere to matřství jako samozřejmost ale nevidí jak těžká a zodpovědná je to práce, vychovat z těch maličkých slušného člověka, zvlášť v dnešní době. Díkybohu alespoň za super babičku, díky které můžu pracovat a mít alespoň ten svůj příjem a relax v podobě práce mezi lidma dětmi většinou nedotčenýma.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Šárko, to mi povídejte o tom uznání a ocenění. Já jsem si o něj už o víkendu i řekla. B. je pozorný, ale jen když chce. Když toho má hodně, snadno "zapomíná", že se domácí čisto, pohodlí, navařeno, plná lednice, čisté miminko atd. nedějí jen tak ... Babičky v blízkosti upřímně závidím! :)

      Vymazat
  4. Zrovna dneska na prochazce jsem si rikala, jak kupodivu me to materstvi moc naplnuje a to jsem byla podobneho smysleni jako vy. Dcerka ma 4 mesice, ale musim rict, ze stereotyp u nas zatim nehrozi, naopak se musim nekdy krotit, abychom byly i nekdy doma a ja stihla pouklizet. Nasla jsem si aktivity, ktere se daji provozovat i s ditetem, takze jeden den v tydnu chodime tancit v satku a pak obrazime kamaradky s detma nebo chodime na prochazky do parku i v sousednich mestech. A kdyz uz jsme doma, tak mame domek se zahradou, takze je porad co delat.. jen mala nechce spat v kocarku, potrebuje aby se porad neco delo, takze ta zahrada zatim nema moc uspech, snad pristi rok. A s manzelem jsme na veceri ani v kine taky od narozeni male nikde nebyli, ale uzivame si vylety i s ni a hezkou veceri nebo vinko si dame i doma, kdyz mala usne a my mame chvilku pro sebe (treba jsme si dali vino v bazenu a koukali na hvezdy nebo grilujem zasadne az mala usne a ja se konecne muzu najist priborem :-D). Uzivejte si maleho, strasne to leti a za chvili to budou samostatne deti a uz nas nebudou potrebovat a pak nam to bude lito :-).
    P.S. bude dalsi dil deniku na pristi rok?
    Janca

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, díky moc. :) My taky hodně času trávíme venku a mezi lidmi, pořád se mi ale rozdíl mezi jednotlivými dny docela stírá - třeba zrovna dneska, teď před chvílí jsem tápala, jestli je pondělí nebo středa. :) Víno v bazénu zní bezvadně. A užívám, užívám a pořád si připomínám, jak to letí - vždyť už je to sedm měsíců!!!! No a co se týká deníku - teď za pár týdnů budou zase trochu jiné týkající se běhání a rodičovství, radostný ale chystáme taky, jen asi až na rok 2019. Uvidíme, určitě dám včas vědět. :) Máváme! Jana :)

      Vymazat
  5. Já jsem teď na tom trochu podobně. V létě jsme se přestěhovali do Francie se dvěma malými dětmi. Mladšímu budou teď 2 roky a starší je předškolacka. Neumíme francouzsky, což je dost depresivní, především když žijete na vesnici...léto pro mě bylo celé stereotyp. Naprostá změna oproti životu v Praze. Stále jsem se ptala sama sebe jak zabavit děti, co uvařit, co dělat odpoledne. Bylo a je to náročné.
    Naštěstí už začne školní rok a s ním povinnosti a snad i jiný stereotyp a snad i víc času pro mě samotnou. Toho je po příchodu děti velmi málo, ale je potřeba si ji cíleně hlídat. Držím vám palce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ani, děkuju, i já vám! A hodně sil. Sama vím, že život v cizině si hromada lidí představuje hrozně růžově (většinou na základě dovolených, kam člověk odjíždí s úplně jiným naladěním a záměrem), a dokud si to člověk nezkusí, nepozná, jak je realita často těžká - v mnoha zemích světa daleko složitější než v Česku. Nerada někomu cokoliv doporučuju, protože se rozhodně necítím být na nic odborník, ale jazyk vážně hromadu věcí ulehčí: minimálně je to veliká radost, když člověk najednou zjistí, že třeba vaří večeři a u toho "vnímá", co říkají v rádiu, protože už si nemusí každé slovo překládat. Pro mě je to vždycky taková vzpruha, motivace, že to půjde. A taky mi hodně pomáhají knížky, kde se vysvětluje historie dané země - teď čtu hodně hodně hodně právě o Americe, abych pochopila, proč se Američané chovají pro mě "nepochopitelně" a zjišťuju, kolik věcí má z jejich pohledu vlastně logiku. Pak na to nahlížím s větším pochopením. Ať se daří!

      Vymazat
  6. Na mateřské mě nejvíc baví právě to, že každý den začíná jako nepopsaný list papíru, který můžu naplnit podle momentální chuti a nálady a kdy člověk nemá skoro žádné povinnosti! Je to pro mě vlastně tak trochu osvobození od "pracovního stereotypu" 8 (ale spíš více) hodin v kanceláři, kdy jsem hlavně jako těhotná už pak nebyla schopná po příchodu domů ničeho (bohužel v mojí profesi jsou 3 roky téhle "otročiny" nutné k tomu, aby se pak člověk mohl postavit na vlastní nohy). Synovi jsou teprve 3 měsíce, takže se s ním dá zatím podnikat skoro cokoliv, ale věřím že se starším dítětem (nebo s více dětmi) už bude nějaký režim nutný, tak si to užívám, dokud to jde :-) A překvapilo mě, že komplimentů od lidí na ulici jsem v poslední době zažila víc než kdy dřív (což je asi tím, že jsem relativně mladá máma, která vypadá ještě mladší než ve skutečnosti, takže to budí pozornost - naštěstí zatím pozitivní :-) Nejtěžší je pro mě asi ta ztráta společných témat k hovoru s mnoha lidmi (ač se snažím sledovat dění, tak cítím, že můj vhled do aktuálních témat je oproti dřívějšku velmi povrchní) a pak taky to, že nemám v okolí kromě manžela nikoho, s kým sdílet a probírat ty mateřské záležitosti...
    Lucie
    PS: ráda čtu už dlouho váš blog a chtěla bych vám říct - nebuďte na sebe tak přísná! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lucie, děkuju moc za krásný komentář a gratuluju k synovi. :) Je pravda, že já jsem se na začátku, když se Ben narodil, cítila trochu podobně - jak pořád spal, až jsem si říkala, jak je možné, že si tolik žen stěžuje, jak nestíhají. :) (I když, jak kdy, někdy jsem měla pocit, že pořád kojím nebo plním pračku.) Každopádně, hodně se změnilo, teď chce opravdu spoustu pozornosti a jak začal všude lézt, už se kolikrát neodtrhnu. Třeba dnešní dopoledne uteklo ani nevím jak a neudělala jsem, no, vlastně skoro nic na rámec záchrany žaluzií a pár kabelů po bytě. :)) Ale nevadí. A jinak s tou přísností jste to trefila, já jsem na sebe ras, dokonce mi přijde, že čím dál větší, a nechápu, proč se tak bičuju ... :/

      Vymazat