12.08.17

Poklad z archivu: Jak jsem se dívala na těhotenství před čtyřmi lety?

Dneska jsem hledala v počítači nějaké důležité dokumenty, když jsem narazila na článek o svém tápání ohledně těhotenství. Psala jsem ho skoro před čtyřmi lety pro časopis Cosmopolitan (je to vůbec možné?) a musím říct, že vzhledem k tomu, co jsem tady publikovala v týdnu, mě jeho čtení nesmírně pobavilo. A také teď doslova s otevřenou pusou zírám, jak se člověk za tak krátkou dobu dokáže změnit – nejen osobnostně, ale třeba i stylem psaní.

Chtěla bych si ten článek schovat, abych se k němu mohla vracet častěji, a vlastně i pro vás by to mohlo být zajímavé čtení. Publikuju ho proto v původní podobě tak, jak jsem ho na začátku roku 2014 odeslala do redakce Cosmopolitanu. 


Mám mít dítě, abych jednou nelitovala?
Je mi skoro jedenatřicet a tu otázku slýchám zhruba tak dvakrát do týdne: tak, kdy UŽ budeš těhotná? Moje maminka pracuje jako zdravotní sestra a neustále mě bombarduje, že není s čím otálet. Nejlepší věk (podle ní kolem pětadvaceti) už jsem stejně prošvihla, tak hlavně ať to jednou neprošvihnu úplně. Ne že by mě to v poslední době trochu nestrašilo. Já vím: teoreticky mám pořád ještě čas. Ale prakticky? Kdysi jsem argumentovala příběhy z médií o tom, která manažerka porodila ve dvaačtyřiceti nebo ještě později. Jenže přibývající roky mě probraly do reality. Kolik takových doopravdy znám? Žen na prahu čtyřicítky nebo lehce po ní hned několik. Všechny by chtěly otěhotnět a žádné se to nedaří. Moje kamarádka má momentálně po třetím neúspěšném umělém oplodnění a k tomu snad všechny možné komplikace, které mohou nastat. "Víte, kdybyste byla aspoň o rok mladší... ," řekla jí minule posmutněle lékařka. "Všechno v životě se dá dohnat. Kromě zdraví a dětí. Pamatuj si to." napsala mi ta kamarádka nedávno v e-mailu. 

Děti chci. Ale …
Já děti asi chci. Akorát ne teď. Což už říkám asi sedm let. Původně jsem plánovala mít rodinu kolem třicítky, abych nebyla stará matka a byla tu jistá pravděpodobnost, že případně uvidím svá vnoučata. Dost dlouho se třicítka zdála tak nějak bezpečně daleko. Teď už ji žiju a čím víc mi je, tím víc rozhodnutí být matkou odkládám, i když teď už jen z roku na rok: "Příští rok si chci ještě zaběhnout maraton a pak už …," slyším se říkat, abych se o pár týdnů později přihlásila na další běžecký závod, vymyslela si cestu přes půl světa a tak dál. S B. jsme zatím krátce, ale on by dítě chtěl. S potomkem vlastně počítá, zároveň mě do něj nijak netlačí. Občas mě jen popíchne, jako třeba včera, že si kdesi přečetl jak se mužům po pětačtyřicítce rodí ošklivější děti, tak jen abych o tom věděla. Před lety mi hodně kamarádek říkalo, že touha být matkou na mě sedne, jakmile potkám toho správného chlapa. No já nevím. Mám už druhého, o němž jsem jako o otci  přesvědčená, ale že by se něco změnilo? Můj kamarád gay ovšem tvrdí, že je to stejný nesmysl jako vysvětlovat homosexuálovi, že teprve když potká tu správnou ženu, přestane být gay. A že se mám tudíž na všechny tyhle rady vyprdnout a zařídit se podle toho jak já to chci. Ale jak já to vlastně chci? Biologické hodiny neslyším. Vlastně ani nemám představu, jak se projevují. Akorát tuším, že spokojeností s momentálním životem bez dětí to asi nebude. Jenže takhle to vážně je. Poslední rok se cítím vyrovnaná, šťastná, užívám si život a kdyby mi někdo řekl, že víceméně podobně to zůstane do konce mých dnů, vlastně bych se zaradovala. Na druhou stranu, kdykoliv se s mužem potkáme s našimi přáteli, on a ona, bezdětní, a já v ní vidím sama sebe v o patnáct let starší verzi, tuším, že by mi takový život přišel hrozně prázdný.

Mám strach
Bojím se života bez dětí. Ale toho s nimi jak by smet. Nejde jen o tu věčnou otázku, jestli budu dobrá máma. Bojím se milionu jiných: Jak budu vypadat jako těhotná? Je možné vůbec milovat ženu, která možná bude jako nafouknutá velryba a třeba už nikdy nesplaskne? Vyspím se ještě někdy? Budu mít ještě někdy čas napsat článek bez přerušení? Budu mít čas a chuť na svého muže? Zvládnu ukočírovat svou sobeckost, vzdát se pohodlného života a podřídit ho jiným? Dokážu já, které se všichni ptají na knihy a filmy přiznat, že jsem žádné nečetla, neviděla, třeba i několik let? Nebo to budu stíhat? Budu vůbec něco stíhat? Budu šišlat? Budu jim moct pořídit a dát všechno, co bych chtěla? Chci být na mateřské, nebo chci dál pracovat? Chci být obojí, strhaná a uhoněná jako většina mých kamarádek? Nebo existují jiné příklady? Kde jsou? Minulý týden jsem byla na večeři. Původně jsem šla na dvě hodiny, ale bylo nám dobře, takže se večeře protáhla v podstatě až do snídaně. Dva dny poté jsem byla naprosto nepoužitelná. Ve třiceti? Po litru vína a troše tance? Jak chci proboha zvládnout děti, napadlo mě? Vůbec poprvé jsem odsunula stranou hlavu a hlavní slovo mělo tělo: zvládnu já děti fyzicky? Mimochodem, reakce typu, že k těhotenství teprve dozraju, mě z tohoto pohledu obzvlášť dokáží pobavit. V poslední době spíš úplně naopak občas docházím k tomu, že kdyby se mi dítě "přihodilo" kolem dvacítky, bylo by to možná jednodušší. Musela bych se starat a ne hloubat nad otázkami, které rozumově stejně nevyřeším. Nejspíš bych neměla peníze ani jakousi kariéru, ale zase bych měla sílu a za chvíli doma skoro puberťáka schopného postarat se sám o sebe.

Tak ano, nebo ne?
Hodně lidí, když se jich ptám, proč mají děti, říká: "A kdo se o tebe postará ve stáří?" To mi nezní jako argument, ale alibismus. Pořídím si živou lidskou bytost, abych na ní dnem jejího narození nanesla tíhu své existence? Husí kůži mi nahání taky odpověď: "Protože jen s dětmi dostane tvůj život smysl." Pak je mi líto všech, kteří děti mít nemůžou. Jde z toho na mě taková podivná povýšenost. Na druhou stranu, lhala bych, že příběhy lidí kolem nehrají v mém životě roli. Kdykoliv slyším ženu, která je "úplně šťastná, ale …" a následuje výčet důvodu, co všechno by mohla, nemít na každé ruce jedno dětské "závaží", mám chuť nikdy nerodit. Ale pak se jednou za čas potkám se svým kamarádem Petrem. Vidím, jak se mu mlží oči, když mluví o dětech, od kterých musí odjet na služební cestu. A taky slyším, jak mi říká: "Víš, možná je na čase prostě jen předat ty naše vize a sny o lepším světě těm, kdo mají víc energie a zároveň jsou vlastně tak trochu námi …" Takové pojetí rodičovství se mi líbí. Nejsou to řeči o biologických hodinách ani velké filozofické debaty o smyslu života, ale prostě racionální a trochu sobecké konstatování, že je tak nějak fajn, když tady z člověka a z někoho dalšího, koho miluje, kousek zůstane. Jakkoliv se rodičovstvím bojím, představa, že můžu stvořit nový život a promítnout do něj ten svůj mě zároveň láká. Kdybych to nezažila, litovala bych. Ne ani tolik života bez dětí jako spíš toho, že nemám tu životní zkušenost. Že jsem měla jistou šanci a nechala ji plavat. Když jsem vyrostla z povídaček o tom, že děti nosí čáp, myslela jsem si, že mít dítě je výsledek velkých emocí: chtíče, touhy, lásky, vášně, nedefinovatelné emoční potřeby. Dlouho jsem se styděla za to, že o tom vůbec uvažuju rozumově. A ještě víc, že pro početí potomka musím hledat důvody – třeba právě ten, že bych mohla litovat. Ale co když to nakonec není špatně? 

8 komentářů:

  1. Pěkný článek :-) Zdravím všechny současné maminky a doufám, že se k nim třeba za rok, za dva nebo za tři připojím. Podle mě se často zapomíná na to, co bylo zmíněno v článku: že maminky mají i další důležitou roli: jsou pro nás bezdětné takovými určitými druhy vzorů, do kterých se na chvilku projektujeme, a tím testujeme, jestli se k mateřství odhodláme. Když vidím utahanou kamarádku, které vřískající dítě vylévá kávu, zatímco ona vzdychá: "Kéž bych si mohla obléct takovou pěknou krajkovou halenku jako ty, ne jenom tohle šedivé beztvaré oblečení...", opravdu mě představa mateřství děsí! Když si jiná kamarádka stěžuje, jak musí koukat na blbého "krtka" a asi ani nedodělá vysokou školu, taky mě to děsí. Když ale vidím jinou kamarádku, v těhotenství i po porodu pěkně upravenou, s roztomilou holčičkou, jak společně sedí v kavárně, mamča na kávě, holčička na zmrzlině, říkám si, že chci být maminka, a chci být takováhle maminka: i nadále upravená, spokojená, vyrovnaná. Maminky, snažte se kvůli nám bezdětným být našimi vzory... Jste opravdu důležité...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježíši, takhle si představujou mateřství právě ty, které ještě děti nemají ... "upravená maminka s roztomilou hodnou holčičkou." Každý, kdo ná dítě, tak ví, že právě tohle je jen takové pozlátko pro veřejnost :-D

      Vymazat
    2. Holky, zdravím! Souhlasím s komentářem, že je potřeba vidět kolem sebe pozitivní vzory - já se jich chytala jako záchranné sítě a jsem ráda, že takové v okolí mám. A snažím se takovým taky být - normální mámou, která kolem sebe ale šíří pozitivní energii, když to jde. Nemyslím si, že "upravená maminka s roztomilou holčičkou" je pozlátko nebo mýtus, asi záleží, co si pod tím představíme. Někdy se mi zdá, že dneska je všechno o extrémech - na jedné straně ženy alá tady v USA třeba Ivanka Trump, které její "mateřství" prostě nevěříme, na druhé ženy, co chodí po ulici s mastnými vlasy, ve vytahaných teplákách a tričku. Já se vidím někde mezi - nemám na sobě kostým, vlasy si umýt stíhám, ale vyfoukat už moc ne, takže nosím posledních šest měsíců hlavně culík, no a oblečení jak kdy - prvních tak patnáct dvacet minut většinou bez fleků, pak s různými otisky slin, mrkve, včera i menší záchodové katastrofy. To tak zkrátka je. Připadám si upravená, samozřejmě, teď to pár let asi nebude takové jako kdysi, ale já si to stejně užívám ... A náušnice, řetízky a podpatky nasadím zase za pár let. :))) Aspoň se na to budu pořádně těšit. Děkuju za komentáře. Jana

      Vymazat
  2. A ještě mimochodem, milá autorko, od které mám i úžasní Zápisník radosti, děkuju Ti za to, že jsi pro mě přesně ten ideální vzor a model spokojené maminky, a že díky Tobě vidím, že se dá těhotenství i mateřství zvládat se šarmem a stylem! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá anonymní, myslíš ,že autorka bude na blogu psát "Někdy padám na hubu a mám toho až nad hlavu?"

      Vymazat
    2. Ale ano, klidně to napíšu. :) Vždyť už jsem psala o klystýru, obřízce, porodu, hemeroidech, takže to ani nebude takové překvapení. Až to tak bude, tak se to dočtete. :))

      Vymazat
    3. Děkuju moc, to potěší! :) A já jsem opravdu šťastná, nejen na blogu nebo na FB či Instagramu, ale i v reálu. To má na šarm určitě vliv. :)

      Vymazat
  3. Zdravím Vás Jano,
    jako kdybych četla o sobě..Měla jsem to stejně a teď mi tady v postýlce spokojeně brouká dvouměsíční chlapeček. U nás to tedy bylo tak, že se asi příroda na tu moji nerozhodnost nemohla už dívat a miminko nám prostě poslala jako velké překvapení. A troufám si tvrdit, že to bylo zatím to nejkrásnější překvapení v mém životě. Dokonce jsem vydržela nezeptat se na pohlaví miminka, ale přála jsem si chlapečka a ono to vyšlo. Plánuju si s ním užít každý den, takže zůstanu doma určitě 3 roky a pak se uvidí. Samozřejmě mám trochu obavu z toho, že pracovně spadnu o pár stupňů dolů, ale co..On ty rozpočty, tabulky a emaily vyřídí někdo jiný, každý jsme nahraditelný. Určitě se ale plánuju během mateřské vzdělávat, abych úplně nezakrněla.
    Pěkné dny Vám přeju.
    Jiřina z Prahy

    OdpovědětVymazat