11.08.17

Správný čas na dítě

"Když jsme se viděly naposled, vůbec jsem nevěřila, že někdy budeš mít dítě!" řekla mi o víkendu jedna moje kamarádka, s níž jsme se na kávu sešly, hm, po víc než dvou letech.  - No - ani já ne.

Nejprve jsem dlouhá léta nevěděla, jestli děti vůbec chci. Nepřišlo mi na nich nic zajímavého a na slintání, žvatlání, stavění z kostek a hrabání v písku nic roztomilého. Představa rodičovství mě navíc strašila svou omezeností. Svoji budoucnost jsem si představovala mnohem svobodněji a řekněme atraktivněji: bydlení někde v zahraničí nebo aspoň cestování po světě, vysedávání po kavárnách a sbírání námětů na články. Tohle se pro mě s rodičovstvím vylučovalo. Jistým způsobem mě děsilo i svou nezvratností. Bydliště, práci, manželství – ačkoliv je to obtížné, většinu životních rozhodnutí můžeme znovu zvážit. Dítě je neodvolatelné. Proč bych se dobrovolně pouštěla do něčeho tak svazujícího? Nechci říct, že mě snad představa mateřství zaplavovala čirou hrůzou. To zase ne. Jen jsem prostě pomýšlela na život, do kterého se děti moc nehodily. 

Ten jsem pak skutečně mnoho let žila, než jsem si jednoho dne začala pokládat otázky. Není to trochu málo? Takhle jednou i zemřu? Nebude to až příliš velký stereotyp? Nuda? Nechci říct, že mě jednoho dne přestalo bavit, co jsem dělala. Pozvánky na novinářské výlety v e-mailu. Návštěvy vybraných restaurací. Pití dobrých vín. Odjezdy na druhý konec světa s batohem na zádech. Trsání na diskotékách. Dlouhé hodiny filozofického tlachání s kamarády. Pracovní porady. Rozhovory s důležitými lidmi. Seznamování s ještě důležitějšími. Moje články na stáncích. Pořád mě to těšilo, jenom to bylo nějak pořád dokola. Nejspíš proto už jsem nevyzařovala takové nadšení jako kdysi a přestalo se mi chtít pořád někam upoceně hnát a být v poklusu. Kde je ta holka, co toužila mít článek na titulce Respektu nebo Reportéra? - Hm, neřekla bych, že definitivně umřela. Ale odpočívá. :) Určitě v tom sehrálo roli, že jsem poznala B., který je už dvacet let v jednom kole po celém světě, a taky že jsem se přestěhovala do Ameriky. V hlavním městě, kde podobným stylem žije většina lidí, jako by mi volnost, nespoutanost a touha pořád si něco dokazovat přestaly imponovat. 

Začal mě bavit rodinný život, ať to zní, jak chce. Uvědomila jsem si, že nejradostnější chvíle už neprožívám, když zapínám kufr na další výlet, ale když se sejdeme doma, máme na sebe čas, nikam nepospícháme, dáme si domácí jídlo a po večeři si usneme v náručí na gauči někde mezi druhou a třetí epizodou oblíbeného seriálu. A k rodině patří děti. Ačkoliv nahlas jsem to neříkala, musela jsem si přiznat, že bych se cítila ochuzená, kdybych je neměla. Navíc jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je být těhotná a slyšet, jak mi někdo říká "maminko, mám tě moc rád/a." Zhruba před dvěma roky už jsem věděla, že nechci prožít život bez dětí, zároveň jsem ale těhotenství odkládala. Totiž, jako by mě sevřela další obava. A sice: má být těhotenství výsledek racionálního rozhodnutí? Dokážu být dobrou matkou (a nemám tím na mysli nějaké vysoké požadavky, snad kromě trpělivá a obětavá), když dítě chci, ale zároveň po něm nijak úpěnlivě netoužím? A věřte mi, jaké je to, já vím, když člověk po něčem touží – stačilo například poslouchat kamarádky, které se mi svěřovaly, jak odnepaměti chtěly být matkami. Přály si to tak moc, že dokonce tajně kupovaly dětské oblečení a schovávaly je pod postel, aby je manžel nenašel. Já jsem neslyšela biologické hodiny. Nekupovala jsem oblečky. Děti mě vlastně moc nezajímaly a neměla jsem s nimi žádné zkušenosti. (První, kterému jsem kdy vyměnila plínu, bylo to moje.) Prostě jsem jen nechtěla zestárnout bezdětná. 

V tu dobu se kolem mě točilo hodně kamarádek, které právě prožívaly trauma umělého oplodnění, a také jedna, ve které se doslova bila touha po druhém potomkovi s pocitem totálního vyčerpání starostmi o toho prvního. "Jak jsem mohla být taková husa a myslet si, že  ve čtyřiceti budu mít tolik síly na dvě děti? Komu jsem dala všechno tu energii, co teď nemám?" (Korporátu!) svěřila se mi. To mě vyděsilo asi víc než všechny poplašné zprávy o stárnoucích vaječnících. Jaká katastrofa ocitnout se v životním bodě, kdy o něčem tak důležitém jako o rodině rozhoduje pocit, že na její založení nebo rozšíření nemám šťávu! Že když se mi narodí dítě, nebudu schopná dát mu tolik, kolik bych si přála, protože jsem vyčerpaná už teď, jenom na to pomyslím. Pokusila jsem se představit si tak sama sebe a vůbec se mi ta představa nelíbila. Vlastně mě docela sžírala. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo – skoro jako by se pohnuly zemské desky, došlo k zemětřesení, a to totálně změnilo krajinu, kde se odehrálo. Něco na ten způsob. Prostě jsem se v tu chvíli rozhodla, že nechci čekat. Že se přestanu trápit tím, že neslyším biologické hodiny a že téma těhotenství řeším moc rozumově. To bylo v pondělí ráno jednoho jarního dne roku 2016.  V pondělí odpoledne jsem si zašla na sociálku zaplatit nemocenskou – kdyby to náhodou někdy během následujících let vyšlo, mateřská by se mohla hodit. (Žádnou nemám.) V úterý nejspíš došlo k tomu, že jsem otěhotněla, což se dodnes bojím otevřeně říct všem kamarádkám, které procházejí roky pokusů otěhotnět.

Když se letos 8. února narodil Benjamínek, můj tatínek na to reagoval slovy: "No konečně! Ale je to pozdě! Dědkem jsem měl být už před deseti lety."

Ano, věkem nejsem mladá maminka. Ale jinak pro mě mateřství přišlo v nejlepší možné chvíli. Někdy si prostě na rozhodnutí zásadních životních otázek člověk musí vzít trochu času. Koneckonců – kdybych porodila před deseti lety, porodila bych tak dokonalého Benjamina, jakého mám, nebo někoho úplně jiného? A dokázala bych ho s tehdejším nastavením mysli milovat tak, jak miluju teď? 

... 

Co vím určitě, že jsem vděčná, jak nejvíc můžu být a denně děkuju tam nahoru. 

Foto: Zdeněk Rýzner 

9 komentářů:

  1. Presne vystezene,
    deti jsou smysl zivota a to co od nich uz od malicka dostavame za nasi peci a starost nazpet, je hrozne moc. Neda se to slovy vyjadrit a kdo deti ma, vi co myslim. Kdyz nekdo deti mit nemuze, tak je to smutne, ale je to proste tak a zivot ma asi uplne jinou prioritu. Deti nemit je samoszrejme v poradku a kazda zena si to jiz v tehle dobe muze rozhodnout sama.
    Ja mam stesti, ze mam deti dve a jako "pralinku" k tomu malou vnucku. Vnoucata jsou snad jeste vetsi dar a muj luxus je, ze bydli kousek od nas. Deti maji na stare lidi (myslim tim, generaci nad 80 let) opravdu blahodarny vliv. Najednou se starenky, ktere jsou vetsinou smutne a dedove, kteri porad na neco nadavaji, usmivaji a jsou jak vymeneni. Hodne se tu praktikuje, ze skolky chodi jednou tydne navstevovat seniory do domovu duchodcu. A i deti to miluji a moc se na ty navstevy tesi. Tedy pro obe generace velky prinos.
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, děkuju! Vidím to na obou Benových prarodičích, jak jsou spokojení. A ten nápad s návštěvami seniorů a domovů důchodců je krásný, věřím, že to prospívá oběma stranám. Zdravím do Německa. :)

      Vymazat
  2. Co pro ženu znamená mateřství pozná, až ho sama prožívá.Jen k tomu rozhodnutí být matkou,musí dojít zase sama. Jsem šťastná Jani, že u tebe to tak bylo a došlo na má slova. m.

    OdpovědětVymazat
  3. A to mate stesti, ze jste nekoho pro zalozeni rodiny potkala. Ja jsem starsi nez vy, vzdycky jsem chtela deti a nepodarilo se mi to. Takze mi holt zbyla ta prace a "trajdani" po svete... B.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju. Já si toho tak moc vážím! Absolutně to neberu jako samozřejmost, denně jsem vděčná a přála bych všem totéž - i když splnit to bohužel neumím. :(

      Vymazat
  4. Akurát počas tohto týždňa som videla jeden dokument, v ktorom reportérka navštívila ženy, ktoré mali prvé dieťa v rôznom období svojho života. Ona akurát počas natáčania čakala svoje a hoci ho neplánovala, na konci zhodnotila, že to prišlo akurát, lebo pohľad na teen matky ju naučil, aké ťažké je to bez partnera a zázemia, zase staršie matky, že najdôležitejšie nie je kedy, ale aby všetko prebehlo bez komplikácií a aby dieťa bolo zdravé. A hlavne keď sa narodilo jej vlastné, že by ho za nič nevymenila. E.
    https://www.youtube.com/watch?v=F1mOtNAETRc

    OdpovědětVymazat
  5. Zajímavé je, že ačkoli vědci váhají, moje okolí ví přesně, kdy je správný čas na dítě...
    Většinou muži:
    "Až se vezmete."
    "Až doděláš školu."
    "Až budete mít vlastní dům."
    "Až mi bude padesát, abych nebyl mladý dědek."
    "Až budeš aspoň pět let v nové práci."
    "Až bude mít dítě jeho (manželův) bratranec, ten je přece první na řadě, už mu bylo i třicet."
    "TAK SNAD TEPRVE PAK, AŽ OSLAVÍŠ TŘICETINY!"
    x
    Většinou ženy:
    "Dokud mám dost síly, abych se starala o vnoučátko."
    "Dokud jsem mladá, chci být mladá babička."
    "Dokud jsem naživu, nebo se toho pravnoučátka ani nedočkám..."
    "Dokud nemám vlastní děti, abych se to někde taky naučila."
    "Dokud jste mladí, abyste měli sílu na výchovu..."
    "TAK SNAD PŘED TŘICÍTKOU, CHCEŠ, ABY BYLO POSTIŽENÝ?"

    Tak já nevím.
    Asi není možnost uspokojit obě strany, takže si to s manželem budeme muset udělat po svém :-D
    Počítám ale s tím, že až bude první dítě, bude následovat stejný maraton dotazů, kdy bude druhé :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, tak to nějak je. :) A s tím druhým - taktéž. Už o tom chystám příspěvek. :) Díky!

      Vymazat