Martina Formanová: Na Američanech mám ráda jejich idealismus

Když jsem ještě bydlela v Praze a psala na volné noze, moji zadavatelé ode mě občas očekávali velké věci: odevzdat velkou reportáž do tří dnů, zkrátit o stránku přes noc, někdy také doplnit popisky po cestě tramvají, pokud byla uzávěrka a já jsem zrovna neseděla u počítače.

Nevadilo mi to. Psaní mě bavilo a nikdy jsem ho nebrala jako práci. Připadala jsem si spíš jako sběratelka zážitků a setkání se zajímavými lidmi a vlastně mě fascinovalo, že mi za to ještě někdo dává peníze, ačkoliv jich pořád povážlivě ubývalo.  

Jenže pak jsem se odstěhovala do Ameriky a najednou nikdo neočekával nic, s výjimkou článků, kvůli kterým nebylo potřeba opouštět kuchyňský stůl (což byla zároveň moje kancelář). Zajímavé reportáže si rozdělily kolegyně v redakcích, zážitkové výlety a rozhovory s nejzajímavějšími lidmi šéfredaktoři. Nechci, aby to znělo ublíženě. Ale pravda je, že mi to bylo líto a vlastně pořád trochu je. Což jste si asi všimli, protože občas tady reportáž nebo rozhovor zveřejním, zejména pokud se nějakým způsobem dotýkají Ameriky. Píšu si je pro sebe, protože je psát chci. A děkuju lidem, kteří mi vycházejí vstříc, když je o rozhovor požádám, ačkoliv vědí, že takové interview nezaplaví trafiky. Pokud vás osloví, budu ráda.

Nedávno jsem si na rozhovor vybrala spisovatelku Martinu Formanovou. Sedí mi její styl psaní, jazyk, smysl pro humor i témata vztahů ve všech podobách. Zajímal mě její pohled na Ameriku, o kterém je tento rozhovor především.         

Martino, co byl nebo je váš americký sen?  
O Americe jsem nikdy nesnila. Vlastně mě spíš děsila, abych řekla pravdu. Vyrůstala jsem napumpovaná komunistickou propagandou, a i když jsem jí racionálně nevěřila, uvnitř mě zjevně nahlodala. Přece jen – zbraně, drogy, nic takového u nás nebylo.

V USA žijete už pětadvacet let. Co důležitého jste se tady naučila?
Přišla jsem sem coby dospělá, a přesto jsem začínala skoro od nuly. Musela jsem se naučit jazyk, pochopit odlišnou mentalitu a kulturu, postarat se o sebe. Prošla jsem si zde takovým re-startem, který mě změnil. K lepšímu, věřím.

Knížky píšete pořád v češtině. Proč?
Protože angličtina je pro mne stále druhou řečí, navíc jsem se jí začala učit až v dospělosti. A jazyk je pro spisovatele to, co pro gymnastu tělo.

Zkoušela jste psát v cizím jazyce?  
Průběžně to zkouším, pokusy se lepší, leč drobné nuance mi dosud často unikají. Snažím se hodně číst i v angličtině, to mi pomáhá nejvíc. A mám také americkou agentku, pro kterou pracuji na anglické verzi "Příběhu Pavlína". Ovšem jde to velmi pomalu, musím říct.

Přemýšleli jste někdy s mužem o návratu do Čech?
To si momentálně neumím představit. Vždyť už tady máme dva domovy – v New Yorku a v Connecticutu, taky tu máme děti, a ještě tři psy a čtyři kočky. Co bych jim řekla? Nazdar, já se rozhodla pro novou životní etapu? To nejde.

Loni na podzim Martině vyšla kniha "Povídky na tělo"

Co vás baví na Spojených státech, co těžko hledáte v Česku?
Určitý idealismus, který nám Čechům chybí. My jsme silní v humoru, v sarkasmu, v ironii, ale k nějakým absolutním hodnotám jako je morálka jsme spíše skeptičtí. Američanům se někdy posmíváme, protože jejich vnímání považujeme za černobílé, naivní. Ale v té jejich víře je spousta motivace bojovat za to, co je v jejich očích dobré a správné. Navíc je tu obrovská úcta ke svobodě – země i jednotlivce.

Dá se vůbec srovnávat život v USA a v Česku, nebo je to něco, co člověk, pokud si to nezkusí, nemůže pochopit?
Nevím. Myslím, že hodně lidí vůbec nechápe, jaké je to žít v zahraničí. Pořád narážím na to, že jsou přesvědčeni, že odchod z vlasti je jakousi zradou, odmítnutím vlastního původu. Což tedy – alespoň podle mé osobní zkušenosti – absolutně není pravda. Vždyť se jen podívejte, kolik Čechů v zahraničí jedou i velké vzdálenosti, aby mohli volit. Proč by to dělali, kdyby jim na osudu jejich rodné země nezáleželo?

Na co jste tady si nejhůř zvykala – a možná ještě pořád zvykáte?
Člověk si v zemi, kde nevyrůstal, nedělá tak lehko přátele jako doma. Drtivá většina mých kamarádek a kamarádů jsou stále bývalí spolužáci z devítiletky, gymplu, z Filmové akademie. A i v New Yorku mám takovou partičku Češek, s nimiž si holt rozumím ve věcech, které Američanka nepochopí.

Například?
Spojuje nás podobné dětství, a to je spousta odkazů na věci, které nás shodně ovlivňovaly. Ať už to bylo nač jsme koukali v televizi, jaké zvyky se dodržovaly, nebo dost specifické společenské a politické klima. A všechny jsme si v nějaké fázi zažily to přesazení do zahraničí, což je taky hodně specifická zkušenost.

Táhne to vaše syny do Čech, nebo jsou spíš Američané?  
Jejich vztah k České republice se postupně mění a vyvíjí. Coby malí byli jen s Milošem, se mnou a mou mámou, která s námi dlouho žila. Mluvili pochopitelně pouze česky, vyrostli na stejných pohádkách jako já. Pak začali chodit do školy, a najednou zjistili, že ostatní děti mluví anglicky, takže se přizpůsobili. Do Čech jsme ale dřív jezdívali i několikrát za rok, měli tam kamarády a svá oblíbená místa i jídla. Jak šel čas, začalo víc učení a taky sporty, takže jsme už nemohli tak často cestovat. Dnes tam ale rádi jedou i sami a taky s chutí oprášili češtinu, což mě moc těší.

Nedávno jsem byla na jedné debatě spisovatelů, kde mluvili o tom, jak píší. Shodli se, že naprosto nejhorší je pro ně sednout ke stolu a začít. Jak se přimějete vy?
Udělala jsem si takovou "kancelář", aby to bylo jedno z mých nejoblíbenějších míst v domě, takže tam chodím ráda. Je vymalovaná jasně žlutě, takže vypadá, že je zalita sluncem, i když je venku pošmourno. A na oknech visí žluté závěsy s červenými tulipány, prostě působí vesele. U počítače samozřejmě dělám i spoustu jiných věcí – emailuju, brousím internetem, čili rozptýlení je dost. Ale jak už se psaní rozjede, ponořím se do něj a jen tak mě něco nevytrhne.

Říkáte o sobě, že řada věcí ve vašich knihách je odposlechnutých. To chodíte do kaváren a zuřivě sepisujete poznámky?
To nejzajímavější si pamatuju. Drobné nápady si nahrávám do telefonu, ale není to tak, že bych kradla celé konverzace, to ne!

Kolika lidem dáváte knihy číst, než je pošlete do nakladatelství? A trpíte hodně, když vám řeknou třeba: "No, zajímavé …" , což mě osobně připadá jako synonymum "není to nic moc".
To máte pravdu. Jak říkal F. X. Šalda, zajímavý může být i vlas v polévce, haha! Naštěstí moji první kritici jsou vycvičeni být v připomínkách konkrétnější. Například „Trojdílné plavky“ jsem psala původně coby paralelní příběhy tří kamarádek, a byla to moje sestra, která si postěžovala, že se jí takhle pohromadě pletou. Nakonec jsem dospěla k tomu rozdělit je do jednotlivých povídek s pár společnými motivy.

Martino, co si uvaříte, když se vám zasteskne po Moravě?
Česká a moravská kuchyně je u nás tak frekventovaná, že se nám ani nestačí zastesknout. V poslední době vlastně vařím především taková ta klasická jídla jako karbanátky, omáčky s knedlíkem, špenát s párky a tak dál.