Kolik soukromí (a fotek svého syna) mám vystavovat na internetu?

V poslední době zveřejňuju příspěvky na blog a sociální sítě v jakémsi zvláštní rozpoložení. Můj blog je čím dál čtenější, z velké části jistě proto, že jsem osobní a otevřená, taková, jaká chci být. Na druhou stranu se sama sebe čím dál častěji ptám: kde je ta hranice, kdy už je zveřejňování soukromí moc? a cítím kolem toho zvláštní neklid. 

Už jenom to, že jsem založila a píšu tento blog znamená, že mám nutkání se o věci, o kterých přemýšlím, dělit. Jsem sice schopná psát jen tak pro sebe, ale mít čtenáře je přece jen lepší pocit. A hlavně, není smysl blogu právě v tom, že si ho může číst kdokoliv? Když se zamyslím nad tím, jaké blogy nebo knihy sama čtu a baví mě, vychází mi z toho, že největší potěšení mi působí právě takové, kde jsou autoři a autorky samy sebou. Kde píší otevřeně o životě, těhotenství, potratech, mateřství, nekonečném proudu otázek ohledně vlastní identity. Baví mě, když to, co chtějí říct, říkají celým srdcem, na rovinu, když v nich cítím jejich vlastní výraz, vášeň, pochyby. Navíc jak stárnu, uvědomuju si, že tahle autentičnost je pro mě mnohem cennější než originalita – často nucená, upocená a afektovaná, taková ta za každou cenu. Svoji roli v upřímném sdílení ale hraje i moje ego. Vím, jak hloupě a dětinsky to zní, ale mám zkrátka ráda srdíčka, lajky, pochvaly. Ačkoliv si dál víc si vážím lidí, kteří těmhle svodům odolávají, píší anonymně nebo takové to "koukejte, jaké mám krásné děti, dům, psy a život" nepotřebují veřejně prezentovat vůbec, zároveň dobře vím, že sama mezi ně nepatřím. Já odolat nedokážu. Takže pak se logicky zabývám otázkami, kdy je zveřejněného soukromí ještě snesitelně (pro mě i pro ostatní) akorát a kdy už je ho příliš.

Prakticky od začátku blogování jsem si vymezila hranice, že jsem bloggerka. Vybrala jsem si psaný text, protože před kamerou se stydím, nikdy se sama sobě nelíbím a nejsem připravená kdekoliv vytáhnout foťák nebo kameru, natáhnout ruku a začít něco říkat – ve svetru s flekem a dost často neupravenými nehty. Na blogu odřený nebo žádný lak nevadí, navíc mě baví hrát si se slovy, poetika textu, když si můžu rozmyslet, jaká slova použiju a případně je rychle opravit. Nechci být YouTuberka, ačkoliv mě YouTubeři fascinují. V rámci toho jsem rovněž vyslyšela přání B., že na blogu bude minimálně článků o něm a žádné o jeho práci, že na sociálních sítích ani v žádném časopise se neobjeví žádná jeho ani naše společná fotka. Podstatně složitější je to s Benjamínkem, kde je téma sdílení pořád otevřené. Jeho narození mi změnilo život tak moc, že je jasné, že mám chuť o něm psát i chlubit se fotkami. Asi nejsložitější rozhodování jsem zažila u tématu obřízky. Nakonec jsem se rozhodla psát o něm tak otevřeně (a zároveň obezřetně), jak jsem si přála, aby o něm otevřeně mluvili ostatní, když jsem hledala (a nenacházela) jejich zkušenosti. Co ale s fotkami? Dokud byl malé miminko a vypadal víceméně stejně jako miminka ostatní, moc jsem to neřešila. Teď už je ale starší a mně přijde zveřejňování jeho fotek nefér, když mé rozhodnutí nemůže nijak ovlivnit. Jak mu asi bude, až si jednou na internetu vyhledá, co všechno jsem o něm poslala do světa? Čím dál častěji mě při pohledu na něj napadá, že možná ne všechno a všechny kolem mohu popisovat, fotit, chci a mám právo zveřejňovat.

Ačkoliv žádné hranice jsem si nedala (kromě těch, že se nikde neobjeví nahatý, na nočníku a podobně, což považuju za naprostou samozřejmost), zatím se mi zdá, hlavně při pohledu na některé jiné blogerky nebo majitelky úspěšných instagramů, které si prostřednictvím svých dětí dělají reklamu a sbírají další zakázky a popularitu, že texty o něm i fotky dávkuju jakž takž rozumně. (Jeden z důvodů je i ten, že Benjamín má rovněž poměrně často pokapané tričko. – Jak to proboha dělají ty blogerky, co mají děti na každé fotce pořád jako ze škatulky? A kolik to musí dát práce, přemýšlení, stylingu, kolik to musí stát času?) Když mám tendenci to s popisováním našeho soukromí nebo s jeho fotkami přehánět, obvykle se sama rychle vzpamatuju a připomenu si, že bych nikdy nechtěla sklouznout k tomu, abych ke zvyšování návštěvnosti svého blogu nebo sociálních sítí využívala svého syna. Vždyť tohle všechno je tak pomíjivé! Už jen fakt, že o tomhle všem přemýšlím, se mi zdá dost silný, abych nikdy nesklouzla za hranici, kde bych jednou mohla litovat. Ale … opravdu na sebe můžu spolehnout a mám nad sebou tak pevnou ruku, jak si myslím? Kdo ví! Vždyť před lety jsem se podobně dívala na blogy a nechápala jsem, proč je někdo píše – a proč píše o sobě! 

Už pár let je moje internetová identita součástí každodenního života. Přesto jí hlavně teď, coby matka ročního syna, nedokážu dát pevnou strukturu a v hloubi duše vlastně vůbec nevím, jak se k otázkám soukromí postavit. 

A tak bych mě docela zajímalo, jak to máte vy. Zveřejňujete soukromí svoje a svých dětí, a pokud ano, jaké máte nastavené hranice? Ráda se u vás inspiruju!