30.04.18

Beseda v Chicagu: Jak si psát deník a vydržet u toho?

Minulý čtvrtek jsem besedovala v české T.G.Masaryk School v Chicagu. Mluvila jsem tam o našich zápisnících a o tom, proč si myslím, že je důležité uchovávat si aspoň některé důležité chvíle života na papíře. Protože když si je nezapíšete, brzy je zapomenete. A to i ty, o kterých jste v téhle chvíli absolutně přesvědčeni, že ne.

V Chicagu jsem mluvila také o tom, jak to udělat, aby byl člověk schopný psát si záznamy aspoň trochu soustavně a pravidelně. Téma vlastně vyšlo od vás, čtenářů blogu, protože právě tohle byla je otázka - když nepočítám ty mateřské a otázky na kulturní rozdíly, na kterou jste se mě v souvislosti se zápisníky ptali nejčastěji. Hodně z vás mi psalo, že nadšení z koupě zápisníku a prvních záznamů je veliké. Pak ale postupně uvadá, většinou z důvodu nedostatku času nebo spíš z neochoty si ho ve všednodenním kolotoči aspoň chvilku udělat. Když jsem na základě toho, jak zapisuji já a co jsem se dočetla ve vašich příbězích, pátrala, jak to udělat, aby nadšení ze zaznamenávání vydrželo co nejdéle (a pokud možno aspoň doutnalo ideálně celý život), přišla jsem na těchto pár triků:

Pište málo.
Deník nemusí být román. Nemusíte psát každý den stránku, zapište si jednu větu. Nejpodstatnější událost dne, kolem které se vám pak snadno vybaví den celý. Zabere to pár vteřin, takže se to dá dělat denně a nebudete vynechávat, což je většinou první důvod k tomu, aby člověk přestal psát úplně.

Omezte se časem.
Nastavte si budíka na tři nebo pět minut a pište a pište. Co zapíšete, to zapíšete, a zbytek prostě  -necháte plavat. Tři minuty zakomponuje do svého rozvrhu i ten nejvytíženější člověk na světě. Navíc vědomí, že budete psát jenom tak krátkou dobu, vás přiměje, abyste to opravdu udělali. A naučí vás pekelně se soustředit, takže od psaní nebudete odbíhat na Facebook, Instagram nebo k prádlu a jiným domácím povinnostem. 

Vyberte si téma, které je vám nejbližší. 
Nesnažte se postihnout celý život, ale vyberte si téma, které je pro vás důležité, a na to se soustřeďte. Pište si zápisník radostí, čtenářský deník, deník shlédnutých filmů, těhotenský zápisník nebo deník sladkostí, co se vám podařilo upéct a sníst. Anebo – jako můj kamarád – pište si deník smyslů. Každý den jednu větu o tom, co zajímavého ochutnal, očichal, na jaký povrch sáhnul. 




Udělejte z toho návyk.
A to tak, že si psaní co nejvíc přizpůsobíte tomu, jací jste. Já o sobě vím, že ráda píšu před spaním, když si natáhnu vlněné ponožky a zavrtám se do peřin. Dokud jsem si deník nechávala v pracovně nebo v knihovničce v obýváku, už se mi pro něj z pohodlí postele nikdy nechtělo. Vždycky jsem proto zápisky odložila na zítra, z čehož se druhý den stalo nikdy. Všechno se změnilo, když jsem si deníku vyhradila speciální místo na nočním stolku a pořídila propisku, kterou tam vždycky najdu. Zápisník, co mám na očích, funguje tak trochu jako připomínka (nezapomeň, ještě chceš psát), a fungoval by i jako výčitka, kdybych nepsala. Zatímco kdyby zůstal v jiné místnosti, snadno bych ji zahnala, takhle to úplně nejde. 

Představte si, jak se budete cítit za měsíc nebo rok.
Až svůj diář otevřete a najdete ho plný vzpomínek. Anebo naopak – úplně prázdný. 

Pište pro někoho.
Když si píšete deník jenom pro sebe, vždycky je jednoduché přijít s nějakou výmluvou, proč dneska nevzít tužku do ruky. A tak nepište pro sebe, pište pro někoho: pro svoji maminku, pro dceru, které dáte diář jako dárek, pro svého trenéra, pro partnera, pro čtenáře na blog. Pocit, že vaše zápisky někoho zajímají nebo mu udělají radost, odezva, reakce a interakce jsou ohromnou motivací.




Nenechte perfektní být nepřítelem dobrého.
Což souvisí se vším výše uvedeným. Nedávejte si závazky jako že zapisovat má smysl jenom ve chvíli, kdy z toho vznikne stránka nebo kdy tomu můžete věnovat aspoň čtvrthodinu. Když se budete snažit dělat to perfektně, nejspíš se vám stane, že nebudete zapisovat vůbec. Nebo že když den dva vynecháte, budete mít pocit, že "když jste vynechali, už to nemá cenu". I jedna zapsaná věta má smysl. I uběhnutý kilometr nebo dvacet dřepů se počítají, i když v ideálním světě byste zvládli kilometrů pět a dřepů padesát.

Nebuďte na sebe ras.
Poslední dobou zjišťuju, že nejvíc mě stresují věci, které já chci sama po sobě: zítra bude blog, v pondělí dodělám článek pro časopis, v úterý konečně zajedu na úřad vyměnit si řidičák a dozapisuju poznámky do všech diářů. A pak jsem ve stresu, že to není, což u spousty věcí, zápisy nevyjímaje, vlastně vůbec nevadí, jsou jen v mojí hlavě. Kolikrát stačí, když si to uvědomím a jsem daleko víc v klidu, flexibilní a produktivnější.

Srdečně děkuju Kláře a Ireně, které mě do Chicaga pozvaly a také vám všem, kteří jste dorazili (ano, i muži!) na besedu. Moc si toho vážím a hlavně: udělali jste mi vážně radost!



2 komentáře:

  1. Já myslím, že takový Zápisník nemusí být nutně na jeden rok! Jak autorky správně předpokládaly a na stránkách není přesný kalendářní rok,klidně můžete po roce pokračovat u příslušného data.Kde jsem byla loni stručná nebo jsem nic nezaznamenala,pokračuji letos!Čtu co bylo loni a zapisuji současně. Hana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, skvělý přístup, děkujeme. :)

      Vymazat