26.04.18

Kolik soukromí (a fotek svého syna) mám vystavovat na internetu?

V poslední době zveřejňuju příspěvky na blog a sociální sítě v jakémsi zvláštní rozpoložení. Můj blog je čím dál čtenější, z velké části jistě proto, že jsem osobní a otevřená, taková, jaká chci být. Na druhou stranu se sama sebe čím dál častěji ptám: kde je ta hranice, kdy už je zveřejňování soukromí moc? a cítím kolem toho zvláštní neklid. 

Už jenom to, že jsem založila a píšu tento blog znamená, že mám nutkání se o věci, o kterých přemýšlím, dělit. Jsem sice schopná psát jen tak pro sebe, ale mít čtenáře je přece jen lepší pocit. A hlavně, není smysl blogu právě v tom, že si ho může číst kdokoliv? Když se zamyslím nad tím, jaké blogy nebo knihy sama čtu a baví mě, vychází mi z toho, že největší potěšení mi působí právě takové, kde jsou autoři a autorky samy sebou. Kde píší otevřeně o životě, těhotenství, potratech, mateřství, nekonečném proudu otázek ohledně vlastní identity. Baví mě, když to, co chtějí říct, říkají celým srdcem, na rovinu, když v nich cítím jejich vlastní výraz, vášeň, pochyby. Navíc jak stárnu, uvědomuju si, že tahle autentičnost je pro mě mnohem cennější než originalita – často nucená, upocená a afektovaná, taková ta za každou cenu. Svoji roli v upřímném sdílení ale hraje i moje ego. Vím, jak hloupě a dětinsky to zní, ale mám zkrátka ráda srdíčka, lajky, pochvaly. Ačkoliv si dál víc si vážím lidí, kteří těmhle svodům odolávají, píší anonymně nebo takové to "koukejte, jaké mám krásné děti, dům, psy a život" nepotřebují veřejně prezentovat vůbec, zároveň dobře vím, že sama mezi ně nepatřím. Já odolat nedokážu. Takže pak se logicky zabývám otázkami, kdy je zveřejněného soukromí ještě snesitelně (pro mě i pro ostatní) akorát a kdy už je ho příliš.

Prakticky od začátku blogování jsem si vymezila hranice, že jsem bloggerka. Vybrala jsem si psaný text, protože před kamerou se stydím, nikdy se sama sobě nelíbím a nejsem připravená kdekoliv vytáhnout foťák nebo kameru, natáhnout ruku a začít něco říkat – ve svetru s flekem a dost často neupravenými nehty. Na blogu odřený nebo žádný lak nevadí, navíc mě baví hrát si se slovy, poetika textu, když si můžu rozmyslet, jaká slova použiju a případně je rychle opravit. Nechci být YouTuberka, ačkoliv mě YouTubeři fascinují. V rámci toho jsem rovněž vyslyšela přání B., že na blogu bude minimálně článků o něm a žádné o jeho práci, že na sociálních sítích ani v žádném časopise se neobjeví žádná jeho ani naše společná fotka. Podstatně složitější je to s Benjamínkem, kde je téma sdílení pořád otevřené. Jeho narození mi změnilo život tak moc, že je jasné, že mám chuť o něm psát i chlubit se fotkami. Asi nejsložitější rozhodování jsem zažila u tématu obřízky. Nakonec jsem se rozhodla psát o něm tak otevřeně (a zároveň obezřetně), jak jsem si přála, aby o něm otevřeně mluvili ostatní, když jsem hledala (a nenacházela) jejich zkušenosti. Co ale s fotkami? Dokud byl malé miminko a vypadal víceméně stejně jako miminka ostatní, moc jsem to neřešila. Teď už je ale starší a mně přijde zveřejňování jeho fotek nefér, když mé rozhodnutí nemůže nijak ovlivnit. Jak mu asi bude, až si jednou na internetu vyhledá, co všechno jsem o něm poslala do světa? Čím dál častěji mě při pohledu na něj napadá, že možná ne všechno a všechny kolem mohu popisovat, fotit, chci a mám právo zveřejňovat.

Ačkoliv žádné hranice jsem si nedala (kromě těch, že se nikde neobjeví nahatý, na nočníku a podobně, což považuju za naprostou samozřejmost), zatím se mi zdá, hlavně při pohledu na některé jiné blogerky nebo majitelky úspěšných instagramů, které si prostřednictvím svých dětí dělají reklamu a sbírají další zakázky a popularitu, že texty o něm i fotky dávkuju jakž takž rozumně. (Jeden z důvodů je i ten, že Benjamín má rovněž poměrně často pokapané tričko. – Jak to proboha dělají ty blogerky, co mají děti na každé fotce pořád jako ze škatulky? A kolik to musí dát práce, přemýšlení, stylingu, kolik to musí stát času?) Když mám tendenci to s popisováním našeho soukromí nebo s jeho fotkami přehánět, obvykle se sama rychle vzpamatuju a připomenu si, že bych nikdy nechtěla sklouznout k tomu, abych ke zvyšování návštěvnosti svého blogu nebo sociálních sítí využívala svého syna. Vždyť tohle všechno je tak pomíjivé! Už jen fakt, že o tomhle všem přemýšlím, se mi zdá dost silný, abych nikdy nesklouzla za hranici, kde bych jednou mohla litovat. Ale … opravdu na sebe můžu spolehnout a mám nad sebou tak pevnou ruku, jak si myslím? Kdo ví! Vždyť před lety jsem se podobně dívala na blogy a nechápala jsem, proč je někdo píše – a proč píše o sobě! 

Už pár let je moje internetová identita součástí každodenního života. Přesto jí hlavně teď, coby matka ročního syna, nedokážu dát pevnou strukturu a v hloubi duše vlastně vůbec nevím, jak se k otázkám soukromí postavit. 

A tak bych mě docela zajímalo, jak to máte vy. Zveřejňujete soukromí svoje a svých dětí, a pokud ano, jaké máte nastavené hranice? Ráda se u vás inspiruju! 

9 komentářů:

  1. Ahoj Jani-hezky clanek-osobne sa netu žiadnu Jakubkovu fotku nemam a ani neplánujem "povesit".Celkom má šokuju spolužiačky;ktoré tam majú fotky pozitív.testov; kúpajuce nahe deti a podobne.A nad dokonal.fotkami deti blogeriek sa už iba usmejem-len si prosim všimni fotky ich raňajok ( snidane).To mas pocit;že všetci jedia iba chia semienka;kašu s orieškami a minimálne 3-4 druhý ovocia-maliny;boruvky;banán...ať je fotka krásna.Co maťom;že je vonku - 15 a vanička malín v Bille stojí 80kc.My sme dnes snidali parky-ale to by asi nebolo tak krásne fotogenické.Pa Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, tak to jsem se nasmála. :) Trefné! Mimochodem, já fotím jídlo většinou jenom ve chvíli, když nevařím nebo ho nechystám sama. :))

      Vymazat
  2. Od začátku mám blog www.knihydetem.cz udělaný tak, že pokud je na fotce s nějakou knížkou náhodou syn, není mu vidět do obličeje. Nechci si zvedat návštěvnost za tu cenu, že postavím blog na jeho roztomilé tvářičce. Vadí mi to. Neodsuzuju blogerky, co to dělají, jen si říkám, že ty děti za pár let možná nebudou úplně rády, co všechno si o nich úplně cizí lidi přečetli a kolik jejich fotek viděli...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě. Já bojuju s tím, že chci být autentická plus pochlubit se versus nedávat fotek příliš mnoho. Nevím, kde je ta hranice, asi ji budu hledat pořád a stále se ptát. Možná je to úskalí mateřství v téhle době ... ? Beru to tak. Jinak jdu kouknout na váš blog, to vypadá hezky. :) Mimochodem, nevíte, jestli v češtině vycházejí knihy Miroslava Šaška? Kupuju je teď všem známým v USA, jsou překrásné a už to tady mám napsané jako téma na blog - https://www.amazon.com/This-America-National-Miroslav-Sasek/dp/0789332582. Děkuju!

      Vymazat
    2. Dobry den,Jani,knížky M.Šaška jsou dostupné i v češtině :) našla jsem je třeba tady: https://m.kosmas.cz/autor/44366/miroslav-sasek/
      Radka

      Vymazat
  3. Jani, mám to podobně. Matýskových fotek na FB dávám minimum a o mém těhotenství se většina lidí dozvěděla, až když jsem porodila. Občas se člověk ale pochlubit chce, někdy navíc má přátele na druhém konci světa, s kterými není v denním kontaktu, a tak je lepší to prostě lupnout na FB a uvidí to všichni. Nicméně souhlasím, že je potřeba být opatrný.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vendy, díky. Ano, já se taky ráda pochlubím, navíc mám dost nacestováno, takže lidi znám opravdu napříč světem a facebookové nebo instagramové spojení je nejrychlejší a navíc člověk nemusí odpovídat na fůru e-mailů. Ale hranici, kdy je fotek málo a kdy moc budu asi hledat pořád. Nevím!

      Vymazat
  4. Fotky syna jsme na Facebook nedávali, v ebooku o zahradničení na balkoně jsem si hlídala, aby tam byl, ale tak nějak ne moc jasně rozpoznatelný, prostě jako "nějaké dítě". Zásadní zlom přišel až s lesní školkou, na přihlášce chtěli souhlas s fotografováním. Povolili jsme a teď je náš syn na mnoha fotkách na Facebooku. Navíc se účastní různých oslav a tedy fotí jej i naši přátelé a taky fotky někdy zveřejňují. Jsou mu čtyři a hrozně rád si tyto fotografie prohlíží, občas už dáváme taky nějaké fotky, když s tím souhlasí. Na blogu se stále ještě zdráhám, spíš tam dávám detaily, jak drží jahody v ruce a nebo jak sedí na trampolíně zády. Ale pokud bude později s fotkami souhlasit a bude je chtít na blogu vidět, budeme jej střídmě fotit. S rozvahou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jitko, děkuju za komentář. Mimochodem, já si tak trochu až na základě vašeho komentáře uvědomila, že některé fotky do budoucna neovlivním - právě škola, kroužky, ale i všednodenní život. Vždyť kamkoliv jdeme, tam si někdo něco fotí, natáčí, atd., Ben je určitě na spoustě fotek, o kterých nemám ani páru. :) Ale na blogu a sociálních sítích chci postovat umírněně a po pečlivém zvážení.

      Vymazat