12.05.18

DEN PROMOCE! Co mě naučila americká škola?

Zejména poslední dva měsíce jsem si myslela, že tento post nikdy nenapíšu. Ale je tady! Dokončila jsem americkou školu a dnes je ten den, kdy si půjdu v harrypotterovském hábitu pro diplom.

Do školy jsem se přihlásila v roce 2015 ani ne tak kvůli tomu, že bych potřebovala další vzdělání. Spíš jsem chtěla dát svému životu v Americe nějaký význam, být trochu sebejistější a méně zmatená ze země, ve které se nacházím. Vzhledem k tomu, že v případě nejobyčejnější americké vyšší odborné nebo vysoké školy se bavíme o ceně minimálně 500 – 2000 dolarů za předmět plus náklady na knihy a já jsem nebyla ochotná se na dalších mnoho let zadlužit a taky už jsme tenkrát s B. mluvili o dětech, nakonec jsem si vybrala studium na Community College, která je českou obdobou Vyšší odborné školy. Nabízí dvouleté studijní programy a oproti klasické vysoké škole stojí zhruba třetinu. Roli hrál i fakt, že školní budovu máme pár minut od domova.  

Původní plán byl, že si zapíšu jen pár předmětů, které mě zajímaly. Pak se ve mně zase ozvaly výkonnostní a srovnávací pudy, které mě nutily být lepší než ostatní, mít na sebe vysoké nároky a hnaly mě dopředu. Dokud se nenarodil Benjamín, šlo mi studium skoro samo. Po porodu mě ale čekaly nejhorší povinné předměty, které jsem si neprozřetelně nechala až na konec: matematika a dvě vybrané vědy, které jsem dotahovala od ledna vlastně až do minulého týdne. Přitom už na začátku března se mi zdálo, že jsem na konci sil. Vzteklých večerů prosezených u počítače, nepřítomných pohledů, kdy už jsem u večeře byla myšlenkově úplně jinde, totálně vyčerpaných hodin, dní, co dní, ale týdnů nad knihami a projekty bylo hodně, stejně jako otázek, jestli to mám zapotřebí. Na druhou stranu, když si něco usmyslím, většinou to dřív nebo později dotáhnu. Líbilo se mi snít o tom, až si ve speciálním oděvu půjdu pro diplom nebo že ceremoniál se odehraje v jazyce, ve kterém jsem se ještě před šesti lety nedokázala pořádně vymáčknout. 

Naučila jsem se v americké škole spoustu věcí, které jsem si z českých škol, ať už to bylo jejich kvalitou nebo mým věkem, neodnesla. Přitom možná první zásadní je, že až v Americe jsem naplno docenila, jak kvalitního vzdělání se mi dostalo doma v Česku. V řadě předmětů tady ve Spojených státech jsem excelovala hlavně díky znalostem (ano, často namemerovaným), souvislostem a schopnosti se systematicky učit, které jsem si přinesla ze škol, kde se muselo recitovat, dělat si okraje, mlčet, když mluví dospělý a vědět, kolik uhlí se vytěžilo v Československu v roce 1958 … Vím, že tento systém se dnes hodně kritizuje. Nemyslím si, že je ve všem správný, ale určitě je to jeden z důvodů, proč mi studium tady nedělalo výraznější problém a dneska si jdu pro diplom na rozdíl od řady spolužáků, s nimiž jsem před třemi lety školu začínala. 

Díky zdejší škole jsem určitě jazykově zdatnější. Můj slovník se obohatil i o jiné výrazy než jak bylo v práci, co budeš chtít k večeři a nevíš, prosím tě, kde mám … ? Pamatuju si, jak se mi na začátku tady v USA dělalo slabo, když jsem se ocitla v konverzaci, kde bych přesně věděla, co říct v češtině, ale v angličtině jsem zaostávala. Zdálo se mi, že protože se nedokážu přesně vyjádřit, jevím se lidem kolem sebe hloupější, než jsem. Ten pocit pozvolna mizí – a není to jen kvůli tomu, že mám titul za jménem. Mnohem lépe také mrskám frázová slovesa (takové to put on versus put up), což je opravdová angličtina, se kterou jsem vždycky bojovala. 

Mnohokrát jsem si ve škole mezi spolužáky z celého světa uvědomila, jak omezený mám pohled, jazyk, kterým se vyjadřuju a kterým píšu. A jak je pro mě těžké věnovat jenom špetku pozornosti názorům, které se mnou nesouzní. Jakkoliv to bylo vyčerpávající, a vůbec se mi do toho nechtělo, bylo zároveň nádherné tvořit prezentace se spolužáky z JAR, Senegalu, Ománu, Švýcarska, slyšet všechny ty nápady, názory, přízvuky, otázky hloupé i chytré, kostrbatou i výtečnou angličtinu … 

Možná proto se mi zdá, že jsem teď méně poddajná a naopak odvážnější v tom, že se nestydím něco si myslet a říct to nahlas. Ve škole jsem se musela naučit stoupnout si na stupínek a odprezentovat vysoce logické interpretace anglického textu. Žiju z toho pořád. Když jsem před dvěma týdny vystupovala na besedě v Chicagu s půlhodinovou přednáškou, najednou mi došlo, že se vůbec nebojím. Protože když jsem zvládla náročné prezentace v angličtině, každá česká je vlastně za odměnu. A že i když se během ní někomu znelíbím, nebude se mnou souhlasit, nerozhodí mě to. Řeknu prostě: "Zajímavé, tímhle směrem jsem nepřemýšlela. Můžete mi říct, proč si to myslíte?" 

Nesouhlasím s tvrzením některých lidí v mém okolí, že český systém lidí láme a umlčuje. Ale řekla bych, že z nás dělá všechny tak nějak podobně neoriginální a zbytečně skromné, protáčející oči, když někde zahlédneme, co neznáme. Kdežto ten americký dává vyniknout. 

A ještě, a tato poslední věc je možná nejdůležitější: Amerika mě naučila být na sebe hrdá a umět si zatleskat. V Česku, speciálně u nás doma, bylo vždycky samozřejmost, že jsem jedničkářka, že se dostanu na gymnázium, že dostuduju vysokou školu a najdu si práci. Nikdo mě nechválil a rozhodně mi nikdo neříkal, že bych měla tleskat sama sobě. Tady je to naopak. V zemi, kde diplom, co si dneska odnesu, z mnoha důvodů rozhodně není pro každého, se mnou už pár dní jednají, jako bych dosáhla něčeho mimořádného. Saturují všechnu tu moji vyhladovělost po pochvalách, tleskají oni, tleskám si já sama, neboť mi to v každé větě připomínajíuž ses nějak odměnila? 

A tak – děkuju všem, co jste mi hlavně v posledních měsících pomohli. Už teď se těším, až si dneska odpoledne s diplomem v ruce dám skleničku na oslavu. Tyhle dny, kdy jsem v centru pozornosti, opěvovaná a kdy jdu ráno místo ke sporáku k holiči, jsou poslední dva roky, co jsem víceméně žena v domácnosti, moje oblíbené.   

4 komentáře:

  1. Mila Jani,
    moc gratuluji a tleskam, prima vykon. Budte na sebe hrda.
    To co jste uz dokazala je fakt na skmenuti klobouku.
    Moc pozdravu
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj Janka-nesmierne gratulujem;skvelly vykon-si pre nás čítatelov inšpiráciou-pretoze mať malé dieťa;behať;vydávať denníky;venovať sa domácnosti a rodine a Ted dokonca vyštudovať škôlu-,je hodno obdivu.Zvlast keď tam nemáš skoro žiadne hlidani;poriadne sa nevyspis atď.Takze od ted ak sa mi nebude chcieť cvičít,či sa učiť spomeniem si na teba.Zenu z mäsa a kostí-ktorá toho zvládna viac než dost.Pridavam si na na "môj zoznam"-inspirativnych žien.A prosím píš ďalej-pre nas je radosť každý článok!Poriadne to osláv a dopraj si nejakú (kľudne zbytočnú) radosť.Jana

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Jani,myslím,že jsme doma také chválili! Za nás hodně platilo rčení "neusnout na vavřínech". U tebe se to nestalo a proto si dneska zasloužíš velké uznání a obdiv. m.

    OdpovědětVymazat
  4. Jani, moc Vam blahopřeji a dekuji za skvělý článek! :-)

    OdpovědětVymazat