04.11.18

Co mi dělá radost: Být doma, být dítětem

Aby se moje vyhřezlá plotýnka aspoň částečně vrátila na místo, kde by správně měla být, a nemusela jsem podstoupit komplikovanou operaci, musím odpočívat. A tak poprvé po pěti letech, kdy jsem se na čas vrátila do Česka, nemám program rozplánovaný na minuty.

Hekticky nepřeskupuju volné skuliny v diáři, nepřebíhám ve stresu z jedné kávové schůzky na druhou, nemám pocit, že musím vidět všechny a všechno, co jsem propásla v uplynulých deseti měsících. Nedělám zkrátka nic z toho, o čem jsem vždycky měla pocit, že mi přinese ten správný pocit spokojenosti: mít život nabitý zážitky a být pořád aktivní. 

Už druhý týden trávím čas s rodiči, v domě, kde jsem vyrostla. A večer co večer si s překvapením uvědomuju, že mi ke spokojenosti stačí jen tak být mezi stěnami, které zažily moje dětství, tisíckrát spustit se synem barevnou pružinu ze schodů, listovat památníkem, večer číst, rolovat šunku na chlebíčky a ... nic moc víc. 

Líbí se mi, jak jsme tady všichni pohromadě a jak se díky tomu zase můžu proměnit v dítě, lehnout si na gauč a počkat si na horký čaj, nechat si na sebe navléknout teplý svetr, odmlouvat a domlouvat, dělat si legraci z toho, jak rodiče netuší, co je MeToo, Netflix nebo hastag. Vždycky až s prvními sousty loupáčku, co mi otec přinese ráno z obchodu, mi dojde, jak moc mi domov a rodiče chybí, jak bezpečnou ulitou tohle všechno je. Speciálně ve chvíli, kdy člověku není dobře. 
Čím jsem starší, tím víc jsem z toho naměkko.



1 komentář:

  1. Jedním slovem krása Jano, já ten Váš styl psaní zbožňuju, hrozně mě baví, dojímá a oslovuje :-). Přeju Vám hodně zdraví, MonikaN.

    OdpovědětVymazat