05.11.18

Radost obrovská: Dnes vychází moje kniha!

"Neuvažovala jste někdy o tom, že byste napsala knihu?" zeptali se mě loni na jaře z nakladatelství Mladá Fronta. Odpověděla jsem, že tohle je otázka, kterou jsem si vždycky přála dostat. Vždycky s výjimkou období, ve kterém jsem se právě nacházela: na klíně dvouměsíční miminko, které jsem každé dvě až tři hodiny kojila.

Dnes ta kniha oficiálně vychází. Mám z toho samozřejmě radost, i když kvůli podlomenému zdraví menší, než jsem si představovala – jak si budu užívat, že mám hotovo, volno, chodit na všechna ta kafíčka, zálibně se dívat na šaty na křest. Každopádně: kdybych chtěla být patetická, řekla bych, že nic většího než knížku jsem nikdy nedokončila. Ale to bych lhala. Porodila jsem. Odstěhovala jsem se do Ameriky. No a právě o tom ta knížka je. O tom, jaké to je, začínat po třicítce úplně znova, někde, kde nikoho neznáte, každému rozumíte tak napůl, s mužem, který některé věci chápe a jindy toho prostě schopen není, protože ho formovala úplně jiná kultura, přesvědčení, víra. Třeba v tom, že snít se má, snít se musí, protože sny se plní. Já mám často tendenci ten jeho americký idealismus nahlodávat, ale dnes to nechám být, protože dnes to zrovna platí.  


O tom, že jednou napíšu knížku, jsem snila dlouho. Tak dlouho, že když jsem konečně dostala nabídku, skoro rok jsem pro ni nehnula prstem. Důvodem mé nečinnosti nebyl nedostatek času ani inspirace, ale spíš skutečnost, že jsem měla strach. Za prvé, můj velký sen vždycky byl napsat knihu, která změní pohled na svět milionům lidí po celém světě. Přesně vím, co bych řekla na přebírání Pulitzerovy ceny a na šaty pro tuto příležitost mám v počítači založenou speciální složku. Toužila jsem prostě napsat nějaké fantastické dílo do každé knihovny na světě, se všemi náležitostmi, a je jasné, že taková bizarní představa mi nedovolila pokusit se napsat ani první řádek.  

Za druhé, a to byla vlastně jediná podmínka z nakladatelství, měla jsem psát o Spojených státech. Jenže psát o zemi tak obrovské a příběhově pestré jako Amerika, o které už toho navíc hodně (skvělých) autorů hodně napsalo, je vždycky plné nástrah. Nejprve jsem tápala, jakou dát knize formu, jestli mám zkusit fikci a převtělit se do nějaké hrdinky. Když jsem pak knihu dopsala a krátce nato přečetla Amerikánu, jsem ráda, že jsem to neudělala, protože nikoho takového jako Ifemelu bych nevymyslela. Jakmile jsem se rozhodla, že budu psát vlastní příběh na základě svého blogu, zase jsem se sama sebe ptala, jestli nebudu působit moc samožersky a jestli někoho bude zajímat příběh ženy, která přišla do ciziny vlastně zabezpečená: nemusela vybírat z výlevky v umyvadle vlasy cizích spolubydlících a nedělila jednu plechovku fazolí na dnes, zítra a pozítří. Ve srovnání s bojem o přežití a těžkostmi, které ve Spojených státech zažilo tolik jiných lidí, působilo moje zabydlování se a oběti s ním spojené vlastně úsměvně. A já o nich chtěla psát knihu? ... Malomyslněla jsem pak během procesu tvorby ještě stomilionkrát. Jestli jsem dost dobrá. Jestli to, co píšu, je zajímavé, čtivé, zábavné, napínavé. Občas jsem usínala s otázkami: Co když to vůbec nikoho nebude zajímat? Co když tato věc připadá zvláštní jenom mně? Co když nemám na psaní talent? Co jsem si proboha myslela, když jsem něco takového slibovala? Co když první recenze na Databázi knih bude tak příšerná, že až si ji přečtu, vytvořím si blok a už nenapíšu ani status na sociální síť? 

Zároveň s těmito pochybnostmi se ale dělo něco hrozně zvláštního. Nejjednodušeji se to asi dát vyjádřit, když řeknu, že mi při psaní té knihy bylo příjemně. Kdykoliv jsem si koupila kávu a otevřela počítač, speciálně když jsem věděla, o čem chci psát a dařilo se mi to (myšleno měla jsem pocit, že to není příliš daleko od geniality původního nápadu), měla jsem prostě radost. A vůbec nejvtipnější na tom je, že když pak přišel moment, kdy bylo hotovo, tedy ta chvíle, na kterou jsem se tak těšila, najednou mi to vymýšlení, ty pochybnosti, stres, otázky, ale taky radost začaly chybět. A tak jsem si hned vymyslela další nápad, o čem by mohla knížka další. 

Co vám chci ale říct: Kniha Moje bejby Amerika vychází dnes. Dala jsem do ní všechnu energii a srdce, co jsem měla, a odvahu, nad kterou dodnes žasnu, že jsem vůbec sebrala. Ta knížka je mimořádně osobní, vtipná, nostalgická i bolavá. Je pro všechny, kdo mají jakoukoliv zkušenost s přesunem daleko od místa, kterému byli zvyklí říkat domov. A napsala jsem ji taky jako poctu Česku, zemi, ve které se žije neuvěřitelně příjemně, ačkoliv často máme pocit, že jinde na světě je to určitě lepší. 

Kupte si ji a dejte mi vědět, jak se vám líbí. Uděláte mi vážně radost.  

Vše o knize a ukázku najdete zde

A koupit si ji můžete buď v každém knihkupectví nebo z domova přímo zde




12 komentářů:

  1. Mockrát gratuluji! Dnes jsou to přesně tři týdny od doby kdy jsem na Tvůj blog poprvé narazila a právě teď ho dočetla až do posledního příspěvku. Knihu si samozřejmě koupím, samotnou mě čeká stěhování do USA a tak mi veškeré Tvé psaní přišlo hodně nápomocné.
    Kdybys měla někdy v Ankaře volnou chvilku a neměla námět na článek, byla bych nadšená z nějakého přehledu knížek o Americe, které Tě bavily a pomohly Ti pochopit víc americkou kulturu. Už takhle na Tvé doporučení poslouchám audioknihu Má americká krása :)

    Takže děkuji za Tvé psaní, těším se na další příspěvky (a knihy!) :))
    Kim

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Kim, děkuju, taková pochvala, to je něco pro moje ego. :) Děkuju!!! Kam přesně se stěhuješ? A kdy? Téma o knihách je skvělé, píšu si ho a určitě dám brzo dohromady - jednu mimichodem zmiňuju i v samotné knize. Speciálně když vím, že je to na přání. Přeju hodně štěstí a dej vědět, kdybych mohla s něčím poradit nebo pomoct.

      Vymazat
    2. Tak hlásím, že mi knížku měli doručit včera domů, ale Česká pošta nezklamala, nikdo nepřijel a já si pro ni půjdu na přepážku až během příštího týdne...(!) Fakt se na ni ohromně těším, píšeš skvěle a velmi často se ve Tvých příbězích poznávám. Myslím tím styl myšlení - jen já bych to na papír nikdy nedokázala tak hezky hodit.
      Co se stěhování týče - už rok a půl penduju Brno-San Jose (v Kalifornii) a během příštího roku (asi na podzim?) by nastalo velké sestěhování, pokud se tedy počítám dobře a ten prstýnek mi bude v nějakém následujícím měsíci nasazen(!!!) :D, já se dočkám víza a pak tam budu moct být taky dýl než jen 3 měsíce v kuse. To neustálé cestování sem a tam je velmi vyčerpávající, hlavně když do San Francisca neexistuje ani přímý let (a to ani nemám děti, takže až budu jednou zpocená tahat autosedačku po celé letištní hale, ještě si na své svobodné já vzpomenu), ale to sama znáš :)
      Jinak jsem Tě začala i sledovat na facebooku, chtěla jsem prvně napsat nějakou soukromou zprávu s velkou pochvalou, ale nakonec jsem si říkala, že ji sem napíšu sem veřejně, aby si i ostatní mohli přečíst jakou mám radost z toho, že jsem jednou v posilce při tom nejnudnějším kardiu narazila na ten nejčtivější blog :)
      A já se později určitě ozvu, až budu v úzkých a neporadí ani Google. Vím, že toho máš až až, hlavně teď v nové zemi to musí být velmi náročné, když jste oba dva cizinci! Snažila jsem se dostat do skupiny na fb, o které jsi mluvila, "češky v USA" se to jmenuje myslím, ale 2x mi zamítly vstup a potřetí už nemám náladu komukoliv tam psát... Chtěla jsem si totiž najít více žen, které třeba píšou o živote s Američanem, popř o životě v USA, ale ten nejlepší blog už jsem stejně našla, tak je to asi znamení, že by mi tam stejně nenabídly nic víc! :)

      Vymazat
  2. Milá Jano, Vaši knihu mám zapsanou v Zápisníku milovnice knih na seznamu, co chci přečíst. Mám radost, že vyšla, moc se na ni těším a určitě o ní bude jedna dvojstrana v zápisníku. Vám přeji brzké uzdravení a děkuji za to, že píšete! Pěkný večer, Míša.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jééé, to je nádhera! :) Moc děkuju a doufám, že se bude líbit! A taky že se líbí Zápisník milovnice knih. Jana

      Vymazat
  3. Jani, moc Vam gratuluji! Uz jen ukázky z knihy me namotivovaly psát si rodinnou knihu, jako vzpomínku pro své děti...Píšete krasne ctive a Vaši knihu určitě koupím i jako dárky :-) posílám moc pozdravu a prani brzkého uzdravení!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, to je skvělý nápad! Věřím, že děti to ocení, já čtu teď, co jsem doma, takovou tu mimiknihu, co nám maminka kdysi zapisovala, pořád dokola. :) A brečím smíchy i dojetím. Děkuju za podporu, moc si jí vážím! Jana

      Vymazat
  4. Jani, moc ti to preju, obrovske gratulace! Uprimne, ja mela uplne stejny obavy (ze muj pribeh nikoho nezajima) a vlastne stale mam. Ale ty myslim obavy mit vubec nemusis, vzdyt jsi ostrilena novinarka a mas spoustu fanousku, vcetne me. Nemuzu se dockat az si to prectu. Doufam, ze to nejak budu schopna sehnat tady v USA. Preju at se brzy das do kupy zdravotne a uzivej si ten velky uspech! A taky to teplo rodinneho krbu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Verčo, moc děkuju! ... Tak uvidíme, sama jsem zvědavá na ohlasy. Kniha by měla být i jako e-kniha, dám vědět, až se tak stane. Já čtu knihy třeba přes Alza.cz, tam je k dostání většinou všechno. Zdravím do USA a doufám, že u vás je všechno v pořádku. Jana

      Vymazat
  5. gratuluji! na knihu se moc těším!

    M.

    OdpovědětVymazat
  6. Wau! To je milé křekvapení, musím si to zapsat do Zápisníku, že mi to dnes udělalo radost, gratuluji :-). Ukázka je fantastická, ale přečetla jsem jen kousek, abych si ji nevyplýtvala, kdyby se objevila pod stromečkem. Těším se i na další články tady na blogu, hlavně ať jste v pořádku. MonikaN.

    OdpovědětVymazat
  7. Skoda, ze pro nas zijici v cizine neni k dispozici ebook. :( Tak knihu poridim pri dalsi navsteve CR, ale s velkou chuti bych si ji precetla hned.
    Eva.

    OdpovědětVymazat