Jak se těhotní v Turecku?

A abych vás hned na začátek dlouho nenapínala – ano, plánuju tady i porodit. Ostatně když jsme doma mluvili o druhém dítěti, trochu jsem doufala, že by to zase mohl být fofr a já si po USA vyzkouším porod v další cizí zemi. Tak – byla jsem vyslyšena, ke zděšení všech, kteří Turecko znají jen ze zpráv v televizi a teď malinko i ke zděšení vlastnímu. Minulý týden jsem totiž vůbec poprvé navštívila porodní sál, abych zjistila, že je tam zamčeno a nikdo z nemocničního personálu neví, kde hledat klíče.   

Když domácí test ukázal dvě čárky, už jsem věděla, že budu navštěvovat soukromou nemocnici, jejíž prostředí s designovou recepcí a evropskými toaletami značky Vitra je víc než důstojné a připomíná spíš hotel než zdravotnické zařízení. Nevybrala jsem si ji kvůli tomu, že bych se snad bála dřepnout si nad neznačkový turecký záchod v nemocnici státní, ale kvůli jedné z mála gynekoložek působících v Ankaře, která je schopná domluvit se anglicky a má smlouvu s naší zdravotní pojišťovnou v USA. Odpadá mi tím pádem spousta zbytečného telefonování, papírování a nepříjemných byrokratických procedur. Taktéž jde o lékařku, která je řekněme neformálně doporučená americkou diplomatickou delegací, což je v naší současné situaci docela důležité. "Správně", myšleno podle předpisů amerického Ministerstva zahraničí, bych totiž v těchto týdnech – nejpozději však 45 dní před plánovaným datem porodu - měla odletět do USA, abych dítě porodila tam. Pakliže se rozhodnu jinak, jsem zodpovědná za to, že si v zemi, kde se právě nacházím, vyberu tu nejlepší možnou péči, a taktéž jsem musela podepsat řadu dokumentů o tom, že nastane-li nějaká komplikace, Ministerstvo je z obliga. Sluší se dodat, že porod v Turecku jsem si vybrala záměrně. Nedokážu si totiž představit, jak 45 dní před porodem absolvuju dvacetihodinový let na druhou stranu světa, a s jedním kufrem pro sebe, jedním pro Benjamína a jedním pro novorozence se nastěhovávám do hotelového pokoje ve Virginii, kde budu větší část doby sama (B. může přiletět na porod a zůstat se mnou až 6 týdnů po něm, ale nikdo mi nezaručí, že to na porod stihne nebo že ho z mise kvůli nějaké akutní situaci nepovolají zpátky) a který budu schopná opustit nejdřív až dítě dostane americký cestovní pas – tedy nejdřív po šestinedělí. Nepřipadá mi, že cesta do Ameriky a komfort prostředí, které znám z prvního porodu, vyvažuje nevýhody, které to celé má: dalekou cestu, nedomácké prostředí hotelu a prakticky nulové zázemí, na které jsem zvyklá nejen já, ale hlavně Benjamín, otázky co s ním, co s jeho režimem, jídlem, obavy, kdo ho pohlídá, kdyby se "něco dělo", žádná pomoc, hlídací babička ... těch nevýhod mi připadá prostě příliš – a kupodivu to tak vnímám i poté, co v Turecku i deset minut po zahájení exkurze v nemocnici stále hledáme klíče od porodního sálu. A proč nejedu porodit do Česka? Největší roli hraje příliš mnoho komplikovaného papírování před i po porodu a také situace s B. Byl u prvního porodu a přála bych si, aby byl i u toho druhého. A to je zkrátka nejpravděpodobněji uskutečnitelné v Ankaře.

Těhotenské prohlídky jsou v Turecku stejně věcné jako v USA. Málokdy strávím v ordinaci déle než osm minut, ale na rozdíl od USA je dělá zásadně lékařka. Pokaždé se vážím a sestřička mi měří tlak, naopak moč mi za 33. týdnů těhotenství testovali jednou – hned při první prohlídce. (Pravda, dvakrát jsem byla na velkém ultrazvuku v Česku, což lékařce stačilo.) Pokud to není nutné, vaginální vyšetření se v muslimských zemích v těhotenství neprovádí. Zato se na každé návštěvě provádí ultrazvuk (v USA jen třikrát za těhotenství, víc pojišťovny nehradí), ze kterého dostávám pokaždé několik fotografií. Nabídka služeb a výrobků souvisejících s těhotenstvím a porodem miminka je v Turecku na rozdíl od USA naprosto nulová: neřeší se žádné předporodní nebo kojící kurzy, nikdo mi nenabízí předražené semináře o návratu do práce nebo kombinování kariéry s mateřstvím, nikdo se mě neptá na nic takového alá ledová lízátka jaké příchuti si přeju na pokoj, až nastane den D. Taky nedostávám zdarma vložky, dudlíky, vzorky kosmetiky ani umělé výživy, z nemocnice v Ankaře jsem si dosud neodnesla jediný letáček, žádné tam totiž nejsou. Ani v Turecku, stejně jako v USA, nevlastním těhotenskou průkazku. Všechno se zaznamenává pouze v nemocnici do počítače nebo si to lékařka zapíše na papír, který vkládá do mé složky. Turecká laxnost mi po americkém ryze byznysovém přístupu celkem vyhovuje. Což už je horší, že se s ní bohužel pojí i velká nezorganizovanost, například: lékařka pověří telefonem svou asistentku, aby mi předala seznam, co budu potřebovat s sebou do porodnice, asistentka ale žádný takový seznam nemá a nic mi nedá. Protože nemluví anglicky (jako nikdo z personálu, který se o mě za pár týdnů bude starat) zavolá nemocniční překladatelku, která mi do telefonu řekne, ať se "nestresuju, že všechno potřebné dostanu přímo v porodnici". Když pak ale po deseti minutách hledání klíčů konečně otevřou porodní sál, kde není absolutně nic připravené, jakási sestřička mi turecky začne vyjmenovávat, co bych si měla přinést a mezi věcmi zmiňuje i prostěradlo?! 

Něco podobného se opakuje i v jiné soukromé nemocnici, kde jsem si nedávno požádala o exkurzi a následně o ceník výkonů pro případné úvodní jednání s pojišťovnou, pokud bych se rozhodla nemocnici změnit. Zhruba po půlhodině hledání vhodného člověka, který by mi takový dokument mohl předat, přichází slečna, vytrhne z poznámkového bločku stránku a na ni napíše z hlavy pár čísel. Abyste mi věřili, tady je foto – ceny za porod jsou v tureckých lirách za předpokladu, že nevlastníte vůbec žádný typ zdravotního pojištění: 

Prakticky při každé návštěvě se mě však lékařka vyptává na tyto dvě otázky – a jestli se náhodou od minule něco nezměnilo: 

Navzdory tomu, že zrovna moje lékařka preferuje přirozený porod - mimo jiné proto, že v Turecku stále platí zákon, který umožňuje stíhat zdravotníky, kteří provádějí vysoké procento císařských řezů - ty jsou tady naprosto běžné. Turecko je v počtu císařů mezi zeměmi OECD dokonce na prvním místě a většinu zákroků provádí právě lékaři v soukromých nemocnicích. Není bez zajímavosti, že velké procento tureckých žen (podle mojí lékařky údajně až 35%) stále rodí doma, protože zejména na východě země nemají přístup ke kvalitní lékařské péči. 

Co se císařských řezů týká, média vysvětlují jejich počet zvyšujícím se věkem rodiček a velkým počtem vícečetných těhotenství po umělých oplodněních. Moje lékařka ale tvrdí něco jiného: Turkyně jsou líné, hodně přibírají na váze, a protože nesportují, nemají pak na porod energii. A hlavně jsou z přirozeného porodu tak vystrašené, že porodní sály pak vypadají tak, jako vypadá ten, co má být za pár týdnů můj – je tam zamčeno a klíče má kdesi kdosi, komu se teď zrovna nedá dovolat. Nechtěla bych si zatím dát dole v kavárně čaj, než se dotyčný najde? :) A propos: po přirozeném porodu mám nárok zůstat v nemocnici 24 hodin, po císařském řezu dva, při komplikacích maximálně tři dny.