CO MI UDĚLALO RADOST

V prohlížeči tohoto počítače jsem ještě včera měla otevřených pětadvacet, možná pětatřicet oken, kterým jsem jednou - až bude čas - měla v plánu věnovat pozornost: poslechnout si je, přečíst, udělat si z nich výpisky. Kdybych tenhle příspěvek psala o pár dní později, už by jich možná bylo čtyřicet.

Tuhle příhodu jsem před pár hodinami vyprávěla svojí knižní editorce a ráda bych ji řekla i vám. Bavily jsme se o tom, jak je celá mediální a knižní branže křehká - a povolání autora tím spíš. Co když už za něj příští rok nikdo nebude chtít platit? Co když během pár let úplně zanikne? Média jsou skoro bez peněz, kultura je vždycky až na posledním místě a texty pro firmy, kterými se to dalo aspoň trochu vykompenzovat, přece umí nejlépe a nejrychleji umělá inteligence. (Nemyslím si to, ale spousta lidí ano.)

Dosud jsem to byla já, kdo ve vztahu se svými syny povzbuzoval, aby se nebáli, zkoušeli nové věci, snažila jsem se je rozveselit a bagatelizovat nepříjemnosti – třeba návštěvu oční lékařky a nepříjemné rozkapávání nebo zubaře.

Byli jsme před pár dny v brněnské zoo. Když jsme stáli u žiraf, všichni dostali obrovskou žízeň, a tak jsem vyrazila koupit ledový čaj.

Tento příspěvek píšu v letadle na cestě ze Španělska - k výletu se tady na blogu ještě vrátím. Jak se právě dívám z okýnka na Alpy pode mnou, připomnělo mi to text, který jsem sem psala o létání  jak právě zjišťuju - už před 7 lety! Pročítám si ho a zase si říkám, jak jsem ráda, že si tento blog píšu, i když už možná nedává smysl nikomu jinému než mně a pár vám nejvěrnějším čtenářům. A taky jak je pěkný, že ačkoliv stárnu, měním se, na spoustu věcí se dívám novým způsobem, některé jevy a pocity se mnou zůstávají.