Být mámou, nebo běžet maraton?

Včera jsem zalistovala svým blogem pár stránek zpátky, aby mě naplno udeřil do očí zvláštní paradox: na jednu stranu tvrdím, jak jsem se v mateřství a v roli ženy v domácnosti našla, těší mě a chci si je v klidu užít, na druhou běhám maratony, čas od času publikuju nějaký článek, vydáváme s Martinou Pavlovou další zápisníky, od porodu cítím neutuchající nárůst ctižádosti.

No každopádně: trochu paradox, že?  

Skoro mi to připadá, že se nijak neliším od časopisů pro ženy, do kterých jsem léta psala a pořád sem tam přispívám. Zatímco na straně padesát jedna říkáme čtenářkám, ať se mají rády takové, jaké jsou, o stránku dál přicházíme s návodem, jak zhubnout a být sebevědomější.    

Nejen vy, co čtete moje články, z toho musíte být zmatení.

Vždyť já jsem často taky.

Co to o mně vypovídá?

Jsem rozpolcená (a zralá na psychologa), nebo obdivuhodně svobodomyslná? Je to past, nebo výhoda?  

Nevím.

Není to dávno, co jsem si říkala, že bych si možná měla vybrat. Bylo by to dospělácké, rozumné a taky hrozně konvenční. A to já jsem nikdy moc nebyla. Nebyla bych v tom prostě šťastná. Mnohem radši budu věřit tomu, že tyhle moje dvě osobnosti jde spojit. Být maminka, hospodkyňka, ale s ambicemi. Některé dny strávit celé doma na koberci se svým synem, házet na něj deku, nechat ho věřit, že zmizel. Neohlížet se na čas, nebýt cílevědomá, jen - být. A jiné právě naopak: jet na plný plyn, být ambiciózní, chtít hodně, a ještě víc a postavit se třeba na start newyorského maratonu. 

Tak jsem tady, vděčná, že mám kolem sebe lidi, co podporují obě moje osobnosti. 

Držte mi palce.


Foto: NYC Marathon Instagram