Dočteno: Veselí Radky Třeštíkové

Novou knížku Radky Třeštíkové jsem měla v plánu poznamenat si pouze do Zápisníku milovnice knih nebo do sekce  "Co čtu" tady na blogu. Když jsem ale zveřejnila na Instagramu, že ji čtu, sesypala se doslova záplava komentářů typu "že napíšeš dojmy na blog"? Tak tedy jak jsem slíbila, tak plním. 

Knížku jsem si koupila den poté, co vyšla. Nadchla mě obálka a nalákaly mě fotky na sociálních sítích, podle kterých bylo už pár hodin po vydání zřejmé, že tato kniha bude bestseller. Protože o trendech v knižním světě mám ráda přehled a baví mě přemýšlet, co a proč se prodává, nemohla jsem odolat. 

Od Radky Třeštíkové jsem zatím četla To prší moře, Bábovky a Osm. Zatímco To prší moře jsem nedočetla (ale chci ještě tento týden dát knize druhou šanci), Bábovky a Osm jsem docela rychle zhltla. Proto mě samotnou překvapilo, jak mi u Veselí dlouho trvalo se začíst. Neměla jsem potřebu s knihou chodit i na záchod, schovávat se s ní do brzkého rána pod peřinou a v pátek večer jsem dokonce dala přednost sledování Netflixu s B. Několikrát mi během četby proletělo hlavou, že některé postavy i situace jsou výrazně přitažené za vlasy a párkrát jsem si říkala, co u psaní Radka popíjela, že napsala takovou bizarnost. Chtě nechtě jsem její dílo taky srovnávala s Dědinou, kterou jsem dočetla nedávno a napadalo mě, proč vlastně knihu psala. Jestli měla být odpovědí na to, jak náročné je vrátit se zpátky ke kořenům, nějak jsem je v textu neviděla. A jestli měla být svědectvím o životě na jižní Moravě, rodině, kultuře, Petra Dvořáková ho – alespoň pro mě - popsala mnohem realističtěji, trefněji, tak jako ho sama znám. I Radka Třeštíková použila ve Veselí moravské nářečí. Ale jejím postavám jako bych ho nevěřila. Nejen nářečí, ale ani chování, naivitu, nic ... Marně jsem v knize hledala děj, odpověď na otázku, o čem vlastně je. 

Moje rozporuplné pocity každopádně nic nemění na tom, že Radku Třeštíkovou respektuju. Daří se jí vydat každý rok knížku (a prodat jí neuvěřitelné množství), píše sáhodlouhá souvětí, ale čtivě. Když v druhé půlce Veselí hlavní hrdince Elišce onemocní tatínek, chování a emoce kolem diagnózy popisuje přesně, lidsky, tak, jak jednáme a věci prožíváme, jenom se o tom nemluví nahlas a nechceme to přiznat, kolikrát ani sami sobě ... Možná proto se mi druhá půlka zdála o malinký kousek lepší, ačkoliv pořád nesmyslně ulítlá a až na pár odstavců neuvěřitelně plytká? V jejích knížkách je přidaný taky smysl pro humor, se kterým se ztotožňuju, pokud ho není příliš. (Což ve Veselí už možná je.) Takže i když je příběh nijaký, trochu ho vyvažují trefná přirovnání a fakt, že u některých pasáží jsem se zasmála. Ale, říkám si vlastně od první stránky, stačí to k tomu, aby její psaní mělo tak ohromný ohlas? Zaslouží si ho Radka doopravdy, nebo je to hlavně známé jméno, dobrá sebepropagace a marketing? 

Upřímně totiž nevím, jak se k Radčiným knížkám postavit. Vždycky, když je dočtu, nejsem nijak výrazně pohnutá. Za pár hodin zapomenu postavy, jejich charakterové rysy, do několika dnů celý příběh. Nemám potřebu si z jejích knížek dělat výpisky, opakovaně se k nim vracet, dělit se o ně s kamarádkami jako o Geniální přítelkyně, Dědinu, Hanu nebo Amerikánu, kde mám pocit, že se mnou autorky a hrdinky jako Elena, Hana nebo Ifemelu pohnuly na věky. Na druhou stranu, i takové knížky, které prostě jen přečtete, kde ubíhají stránky tak nějak samy, nejsou v nich žádné velké myšlenky, které by donutily se zastavit, knížku odložit, vydechnout, jsou na trhu potřebu a čtu je, dočítám je. Obzvlášť ve chvílích, kdy mám takto plný život, jak teď mám, plnou hlavu, a další přemýšlivá literatura by mi tohle víření v hlavě a v emocích ještě víc komplikovala. 

Vy jste četli? A jak se vám Veselí líbilo, potažmo všechny knížky od Radky?