20.09.18

Zoufalý boj o trochu času, klidu, pořádku, chvilku se svým mužem ...


Když se schylovalo k narození Benjamína, každý druhý mi říkal, že můj život, jak ho znám, končí, a mám si užít všechno, co můžu, dokud je ještě v břiše. Uplynulých skoro dvacet měsíců jsem to považovala za zbytečné strašení budoucích rodiček.

Šestinedělí bylo náročné, ale když jsme se s Benjamínem sžili, proměnila jsem se po porodu v nejaktivnější bytost, jakou jsem kdy byla: vydaly jsme s Martinou několik zápisníků, natrénovala jsem na maraton, dokončila jsem školu, napsala jsem knížku a víceméně bez problémů jsem zvládala i domácnost, tedy několikrát denně vařit, uklízet, prát. A ještě se sem tam podívat na seriál nebo film. Všichni mě obdivně plácali po ramenou a já jsem na sebe byla neskutečně pyšná.

Posledních pár týdnů je ale všechno jinak. Od té doby, co jsme se odstěhovali z našeho amerického bytu, se mi zdá, že Benjamín hodně povyrostl a zklukovatěl. Má neskutečně množství energie. Jakmile ráno vyleze z postele, přenáší hračky, běhá, skáče, vytahuje věci z polic a roznáší je po bytě, pořád vydává nějaké zvuky, na něco buší, do něčeho tluče nebo něco někam schovává – většinou svoje oblečení nebo láhev na pití, kterou pak zoufale hledám. Když jdeme ven, je to velmi podobné. Ačkoliv si každé ráno dávám předsevzetí, že omezím slova ne, nemůžeš, nedělej to, přestaň, stejně se pak slyším vykřikovat: "Pozor! Tam ne! Nebouchej s tím! Tohle nemůžeš." U přebalování se neustále přetáčí, takže musím použít sílu, abych mu nandala plínku, kterou si pak za pět vteřin sundá a nahatý běží zapnout pračku nebo myčku, kterou startujte tak dvěstěosmdesátkrát denně. Nic není v ledničce, všechno je v pračce, do toho jsou na zemi pořád nějaké ponožky, kousky jídla, drobky, fleky, ačkoliv jsem je před deseti minutami stírala ... ?! A do toho bych ho možná pomalu měla seznamovat s nočníkem? Taky bych možná měla po skoro dvou letech jít někam na večeři se svým mužem – jen my dva? 

Najednou se mi zdá, že jak nám to spolu s Benem vždycky všechno šlo, teď nám nic nejde. Nic nedokážu ovlivnit, naplánovat, udělat. Odpověď na jeden e-mail smolím mezi jeho spánky nebo když si minutu v klidu hraje dva dny a když ji konečně dosmolím, zjistím, že mám po zemi roztahané všechno spodní prádlo a Ben si do pusinky vymačkává Indulonu (kde ji proboha zase vzal?), doma mi stojí práce, k večeři uklohním nějakou zjednodušenou rychlovku nic moc chuti, protože u toho vytahuju Bena z podřezu, z myčky, ze šuflete na pánve nebo ho sundávám z jídelního stolu, utírám mu ručičky, pusu, zadek ... Když se mě moje kamarádka včera ptala na běhání, jenom jsem se ironicky zasmála. 

Ocitla jsem se ve fázi, kdy se cítím opravdu vyčerpaná. Když jsem nad tím včera přemýšlela, kromě pár hodin letos na jaře, kdy jsem se učila na zkoušky ve škole, jsem neměla nikoho, kdo by Bena na dobu delší než pár minut pohlídal. Začínám být unavená, takže nervózní a nerudná, alergická na všechna zkratkovitá hesla o tom, jak to všechno jde, stačí si to jenom dobře zorganizovat. Zmocňuje se mě panika, že jsem hrozná máma, a ještě horší žena. 

Z části je to podle mě proto, v jakém je Ben období. Už je tak velký, že je mimořádně fyzicky aktivní, spoustu věcí dokáže a zdá se mi, že rozumí, co říkám. Zároveň je ale pořád batoletem, co nemá moc rozumu, aby se aspoň v něčem postaral sám o sebe, navíc je roztěkaný, jak ho všechno zajímá. A z velké části je to taky tím, že mi (nebo nám všem) po přestěhování do nového místa chybí zaběhaná rutina. Žijeme sice v krásném bytě, ale pořád ještě pouze z toho, co jsme měli každý v jenom kufru, bez většiny našich věcí, s půjčeným nádobím, čtyřmi skleničkami, dvěma vařečkami, bez mého oblíbeného mixéru, bez auta, se kterým bych vyrazila na pořádný nákup a nejen na ty drobné, co pak s Benem a kočárem tahám taxíkem ... , bez klíčů, co jimi automaticky odemknu a nemusím pět minut hledat ten správný a tu správnou stranu, kterou ho vrazit do zámku, zatímco dítě řve a řve. Jsou to hlouposti, ale zjistila jsem, že dlouhodobě se bez nich dokážu obejít jen těžko. Jako by rutinní rozvrh, můj milovaný mixér a další věci byly jakési záchytné body každého mého dne – něco, na co se můžu spolehnout a co mi pomáhá ho zorganizovat, ujistit mě v tom, že během každého dne něco určitého vykonám a nepromarním ho jenom plutím v jakémsi chaosu ... 
    

9 komentářů:

  1. Jani, bude lip. Mezi prvnim a druhym rokem bylo nekolik obdobi, kdy mi taky prislo, ze nic nestiham. Napr. jsme travili mesic v USA a me pripadalo, ze jsem jenom hlidala dite na schodech. Navic je to zradne obdobi v tom, ze fyzicky toho dite spoustu zvladne - dojde, vyleze, poda si, ale rozum jeste chybi. Kdyz mel syn obdobi, kdy bud oteviral lednicku nebo chodil zvedat prkynko od zachodu, tak jsem ho vzala do Ikey, at si to trenuje tam:). Opravdu bude lepe. A stihate toho dost, nebojte. Vzdyt ted budujete novy domov.
    Eva.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Evo, děkuju. Ano, je to přesně tak: fyzicky silný, ale rozumu se ještě nedostává ... My jsme byli v Ikea zrovna minulý víkend a Beníček byl tak šťastný - třeba točit se židlí je taková krása, že ... :) Akorát jsme tam byli i s mým mužem, který je hodně zaměřený na to, aby vše bylo uděláno, koupeno, hotovo, takže takové protahování jako točení židlí vydrží tak pět minut. :) Ale brzy se tam s Beníkem vypravíme sami. Moc zdravím!

      Vymazat
  2. Jani, když jsem měla období co popisujete, pomohlo mi nejvíce, když jsem se rozhodla pro chuvu, pravidelně, čím častěji tip lépe i třeba jen na 1-1,5h denně pomůže, získala jsem tak zpět nadhled, čas a energii na sebe, manžela, domácnost atd. a společný čas s dcerkou (23mes.) byl pak i více aktivnější, více jsme si vyhrály...nez bude věk do školky, nemůžu si chuvu vynachválit, určitě to má vliv i na pěkný vztah s manželem :-) a finančně se to vždy dá vymyslet...moc Vám držím pěsti, ať toto období brzy zvládnete, každá maminka si tím prochází :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, moc děkuju! Už se na tom pracuje, sháníme aspoň malinkatou pomoc. Taky jsem včera objevila fitko, kde mají klub pro děti, zatímco mámy mohou jít cvičit. Určitě to chci vyzkoušet, protože běhat jsem nebyla ani nepamatuju. A vím, že Beník je s dětmi rád a určitě mu ta hodinka tam neublíží. Dám vědět. :) A ještě jednou: krásné narozeniny!

      Vymazat
    2. Jani, moc děkuji! ;) a fitko s hlidanim zní skvěle :o)

      Vymazat
  3. Ahoj Jani,
    jediné, co je jisté je to, že tohle období přejde :). Děti na naše režimy kašlou, nejedou nikdy na autopilota. Boří všechno, co jim už nefunguje. A ono je to někdy dobré zrcadlo – nač se upínat na mixéry a organizovat každou chvíli. Možná je čas zastavit se, odpočinout si, proškrtat povinnosti a nechat svůj svět trochu neřízeně plynout. Z toho pak vyjdou nové akce, nová energie a všechno si to samo sedne (včetně Beníka na nočník :).
    Ať se ti v Ankaře daří! :)
    Maruška

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Maruško, děkuju za krásný komentář. Je v tom tolik pravdy a četla jsem si ho několikrát několik dní po sobě. Dokonce jsem si na tom uvědomila jednu věc, kterou možná přetavím zase do nějakého zápisníku haha - vidíš, to jsem prostě já, pořád si na sebe pletu bič, dávám si úkoly, píšu to - do listy. Většinou mě to nesmírně nabíjí, myslím si, že jsem ten typ, co to k životu potřebuje, ale na druhou stranu přesně jak píšeš - někdy je toho prostě moc a je potřeba umět to nechat plavat. Hlavně ve své hlavě, protože upřímně, teď mě zrovna nikdo nikam nehoní a deadliny, že bych měla napsat třeba blog nebo že by se mělo dít něco jiného (Beník na hrnec atd.) si dávám já sama. Děkuju a doufám, že se za naši diplomatickou misi tady uvidíme v Praze ... :) Jana

      Vymazat
  4. Jani, já myslím, že kromě Beníkova specifického věku opravdu strašně moc dělá to přestěhování. Vždyť je pro vás oba všechno úplně nové a zatím ještě i neúplné! Jsem si jistá, že až budeš mít zase možnost si všechno okolo zorganizovat, upravit podle svého, až zase budeš chodit nakupovat po paměti a tak, tak si to všechno sedne. Prozatím nezbývá, než poslat na dálku fúru energie ... Drž se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pavlo, děkuju moc! ... Určitě ano, uvědomuju si to. Mimochodem - za chvilku nám přijede první část domácnosti z USA, taky nějaké Beníkovy známé hračky atd. Zrovna snídáme a už se na to neskutečně těšíme až budeme vybalovat krabice. :)

      Vymazat