CO MI UDĚLALO RADOST

David Těšínský je nezávislý fotograf a video dokumentarista, který udělal jedny z nejsilnějších fotek, co jsem kdy viděla. Představuje v nich témata, země, lidi a kultury z pohledu, který málokdo zná: ukazuje upracované úředníky v Tokiu, revoluční mládež v Íránu, rasty na Jamajce, přepracované děti, exorcismus v Etiopii a další. Hodně z těchto fotek dal do knížky "Jiná krása", kterou vydal vlastním nákladem v češtině a angličtině. Jednu jsem si koupila a byla skvělá, fotograficky i tím, jak v ní Těšínský vypráví o zemích, které projel a sám o sobě. Ačkoliv v ní bylo na můj vkus trochu moc piv, líbila se mi moc. 

Z populárních rad psychologů a terapeutů o tom, jak žít, vystupuje v našem západním světě doporučení postarat se prvně sám o sebe. Nebo je tady někdo, kdo ještě neslyšel metaforu o nasazení kyslíkové masky nejdřív sobě a pak ostatním? Na druhé straně planety, v Asii, také sílí individualismus. Doporučení následovat nejprve svoje vlastní štěstí je tady ale viděné jako silně sobecké až škodlivé a jeho stoupenci jako rebelové, co si koledují o vyčlenění z rodiny. "Poraďte čínskému klientovi v Malajsii, aby myslel hlavně sám na sebe a podruhé nepřijde ani on, ale ani žádní další," říká Slovenka Katarína Antušová, která v jihovýchodní Asii působí jako koučka. Jak Asiaté vnímají štěstí, úspěch a jak jde sílící tlak na výkon dohromady s větší asijskou svobodou, kterou si pochvalují nezávislí cestovatelé i v Asii usazení západní byznysmeni, ptala jsem se jí pro Deník N. V novinách ale rozhovor "čeká" na zveřejnění už čtyři měsíce. Je mi to líto a není to fér vůči Kataríně, a tak ho máte tady.

Evu Sobkovou mi přinesl do života tento blog. Četla a komentovala moje příspěvky a najednou jí do života přišel člověk, který mě znal z Kuala Lumpur. Díky němu jsme si vyměnily telefonní čísla a ona mi pak nahrála zprávu na WhatsApp. Po dalších mnoha zprávách jsme se konečně viděly osobně. Napřed v Kuala Lumpur, pak v Singapuru, kde žije. Vyměnily jsme si v těch hlasovkách a osobních setkáních mnoho pohledů na region, ve kterém bydlíme, práci, děti, výchovu, chůvy, jídlo, knížky ...

Dneska trochu vážněji. Minulý týden mi v Deníku N vyšel jeden důležitý rozhovor. Budu moc ráda, když si ho přečtete. O čem je? O Afghánistánu. Ale ... počkejte! Nějak už jsem měla dost toho, jak se všude psalo o naivitě Západu, o tom, jak bychom měli Afghánistán nechat na pokoji a tak dál. A zároveň jsem měla kupu otázek. Tak jsem je položila Pavle Gombě, šéfce české pobočky UNICEFu, jedné z humanitárních organizací, které v zemi stále zůstávají a dělají tam spoustu věcí. Co přesně? Má to smysl? Stojí lidé v Afghánistánu o pomoc? A když dáme dívkám vzdělání, dokáže se pak třeba vzepřít tradicím a rodinným přáním a využít ho ve svůj prospěch? 

Janu Poncarovou jsem poprvé zaregistrovala letos na začátku roku, kdy jsem dočetla její knihu Podbrské ženy. Nadchla mě. Knížka a o pár dní později i její autorka, když v podcastu O kousek blíž mluvila o psaní. Kreativita, speciálně ta spisovatelská, je téma, které mě velmi zajímá. A zajímá mě i úspěch, který se Janě povedl. Proto jsem se rozhodla požádat ji o rozhovor a napsat další povídání – nikoliv pro nějakou redakci, ale se vší úctou a láskou k vám, mým čtenářům, hlavně pro sebe. Naše povídání pro mě bylo zábavné, přínosné a motivační, protože podobně jako Jana, při psaní si taky připadám často nejistá a ptám se sama sebe, jak přetvořit kupu různých poznámek v nějaké smysluplné dílo. Pokud vám tento rozhovor přinese chuť být kreativní, nebo vaši kreativitu odblokuje, budu nadšená. Stejně jako pokud ve vás probudí odvahu přemýšlet jinak o rodině, mateřství a výchově dětí, ať je vám pětadvacet nebo pětašedesát. Tak pojďme na to.

Proč předstírat: s Karolínou Kváš jsem se poznala na Instagramu. Baví mě její příspěvky, poslouchám její podcast, který zbožňuju pro jeho úplnou obyčejnost. A přitom je v něm kolikrát tolik zajímavého, co jsem si z něj vzala, případně se intelektuálně potěšila. Prostě mě bavila. A tak jsem jí jednou okomentovala příspěvek. Vyměnily jsem si pár zpráv. Zjistila jsem, že od roku 2014 bydlí v Sydney, kousek od místa, odkud já se rok předtím odstěhovala. Tu a tam jsme si poslaly nebo nahrály zprávu, já jsem si přečetla její knížku Kamínky po kapsách, mimochodem zase takovou "obyčejnou" pocitovku z různých míst světa, která má ale fascinující schopnost rozhýbat v člověku všechny možné emoce a vzpomínky, pohnout s ním až k slzám, a došlo mi, že bych si s ní chtěla popovídat. Ta holka se mnou měla tolik společného!

Chtěla jsem být novinářkou, abych mohla cestovat, být u velkých, zajímavých událostí a potkávat lidi, kteří mě zajímají. To byl opravdu můj sen. Pořád je. A pořád si to užívám. První a druhý bod momentálně trochu stagnují, pravda, ale třetí se plní, i když to někdy znamená natočit si na druhé straně světa budík na půl jednou ráno, zavřít se s počítačem a telefonem do hotelové koupelny v karanténě, abych nebudila muže a děti, do půl třetí mluvit, mezitím jednou odskočit nakojit, a do šesti pak nespat, protože Anna Hogenová mi nalila do duše tolik filozofie a zajímavých úhlů pohledu, že se mi z toho točí hlava. A ještě mi navrhla, jestli jí nechci tykat! Další noc jsem to přepisovala, další dvě pilovala, a jak jsem byla unavená, tak jsem byla nabitá, a vždycky mě to znovu dobije, když si to přečtu. V lednovém čísle časopisu Moje psychologie vyšel náš rozhovor, a protože na stáncích už není, dávám ho sobě i vám sem do archivu. Ať je vám po něm hezky jako mně. 

Některým ženám těžko věřím, že jejich den má jen 24 hodin. Jednou z nich je Eva Urbanová. Samozřejmě jsem si vědomá, že jak ji znám zatím pouze online, řadu věcí to zkresluje. Ale stejně. Nechápu, jak někdo může stíhat tolik věcí: být zorganizovaný, zajímavými myšlenkami nabitý, kreativec tělem i duší, poutavě psát a mluvit, řídit podnikání, navíc v téhle době, plánovat nevšední cesty, vychovávat dvě děti, číst (díky, Evo, za tip na knihu "Kéž by to naši četli" a za Alaina Boltona), mít vytříbený vkus a žít šetrně. A to všechno s obrovskou grácií. Můžu se plést, ovšem věřím, že nejen v online světě nebo v obchodech NILA, které Eva vybudovala a kam moc ráda chodím pokaždé, když jsem v Praze, ale i v reálu je Eva omamná. Takový ten člověk, jehož řádky nebo přítomnost vám prostě dělají radost. Proto jsem ráda, že kývla na tento dotazník a já vám ji můžu představit. 

Když jsem ještě bydlela v Praze a psala na volné noze, moji zadavatelé ode mě občas očekávali velké věci: odevzdat velkou reportáž do tří dnů, zkrátit o stránku přes noc, někdy také doplnit popisky po cestě tramvají, pokud byla uzávěrka a já jsem zrovna neseděla u počítače.